Po The Wind-up Bird Chronicle se mi do "dalšího Murakamiho" moc nechtělo, protože jsem začal mít pocit, že v jeho knížkách nacházím už příliš mnoho povědomých (čti opakujících se) motivů, ale asi na mě zapůsobila ta spousta zpráv o Japonsku v médiích, protože nedávno jsem si v náhlém pohnutí mysli koupil anglické vydání Dance Dance Dance. (Zajímalo by mě, jestli se to bude jmenovat česky Tanči, tanči, tanči nebo zůstane zachován anglický název, ale zatím nevím a "potřebují více informací". =)
Když jsem se pak ale pustil do čtení a ukázalo se, že hlavní hrdina převážně sedí doma, vzpomíná na tajemný hotel a ženu, která mu tam před časem zmizela, a záhy mu pojde kocour, což všechno znělo víc než povědomě, tak jsem měl chuť to zabalit, ale krizi jsem naštěstí překonal a jak se ukázalo, tak dál už to s tou podobností nebylo tak hrozné. Přestože se v textu opět prolíná detektivka, introspektivní psychoanalýza a sociální sonda do života v Japonsku (nebo alespoň jeho části), tak je chuť výsledné směsi odlišná od jiných Murakamiho výtvorů.
Jak je pro Murakamiho typické, tak i tady se sice objevuje jakýsi paralelní svět, ale do děje zasahuje daleko méně, než by se po prvních kapitolách dalo očekávat. Murakami navíc všechny související události podává natolik vágně, že ani na konci knížky jsem si nebyl jistý, jestli ten paralelní svět „ve světě knížky“ existuje, nebo se jedná jen o sny a představy hlavního hrdiny. Tančil všemi událostmi knížky podle rad svého strážného anděla nebo svého podvědomí?
Podobně zákeřně a nejednoznačně Murakami zachází i s hlavní kriminální zápletkou. Přestože vypravěč ledacos zjistí, tak nakonec výsledky svého vyšetřování shrne slovy: „Možná ji zabil, možná ne“, takže máte chuť ho zabít taky. ;) Nemluvě o nejasných koncích mnohých vedlejších dějových linií – prostě Murakami.
Čím se knížka naopak hodně liší, je její časové ukotvení. Ne že by se jiné Murakamiho knihy odehrávaly v kunderovské nadčasové abstrakci, ale tady jsou osmdesátá léta připomínána na každém kroku. Kromě neustálých narážek na rozvinutý kapitalismus (jak je vidět, tak hustý výskyt tohoto slova nebyl v osmdesátých letech vázaný jen na země RVHP =), jsou to především telefony a hudba.
Skoro se divím, že se telefon se záznamníkem v nějaké formě nedostal do názvu, protože mi připadalo, že pokud si hlavní hrdina zrovna doma s plechovkou piva v ruce nepřipravuje nějaké jídlo, tak buď někomu volá, nebo mu nechává vzkaz na záznamníku, nebo si alespoň přehrává svůj, takže dnes, v době smartphonů a okamžité dostupnosti, to strašlivě bije do očí.
Podobně je to s hudbou. Když Murakamiho obvyklí hrdinové poslouchají Beatles, starý jazz nebo klasickou hudbu, tak je to z dnešního pohledu všechno tak nadčasové, že se čtenáři nejspíš nevybaví žádný konkrétní rok, ale když se v knížce objevila třináctiletá holka, která poslouchá Davida Bowieho, Pixies, Duran Duran a Talking Heads a vypravěč před ní vtipkuje na účet Boy George, tak se mi zbytky vlasů začaly samovolně formovat do osmdesátkové “budky“.
Nečekanou satirickou (?) vsuvkou pro mě byla postava Hiraku Makimury. Přiznám se, že jsem si původně nevšimnul, že to je dokonalý anagram, ale jinak se už na první pohled zdá, že se tady Murakami trefuje do vlastního pokrouceného mediálního obrazu – spisovatel bez talentu, který se proslavil a pak začal kopírovat sám sebe až do úplného vyprázdnění, takže se stal televizní „celebritou“ a už jen chodí na golf a všechno přepočítává na peníze. Murakami ale Makimuru alibisticky drží trochu bokem hlavního dění, takže pro tu satiru nezbývá zase tolik místa. I když možná to je logické – Makimura je prostě dějově nezajímavá postava. =)
Podobný text byl měl asi končit nějakým výstižným souhrnem, ale tomu se celá knížka vzpírá. Naštěstí má Murakami pro recenzenty a další rutinní odhazovače textového sněhu (ano, tohle je taky vlastně citace) porozumění, a tak jim připravil vhodný text k parafrázování: „Nezaručím vám, že na konci budete šťastní, ale dokud máte před sebou nějaká písmenka, tak musíte číst, číst, číst…“ ;)
