Toru Okadovi se ztratil kocour a to zneklidnilo jeho ženu, která se mu už tak den za dnem citově vzdaluje. Kromě toho ho ještě začnou obtěžovat sexuálně laděné telefonáty. S rozvíjejícím se příběhem je uspořádaná předměstská realita Okadova vágního a bezúhonného života vyplněného vařením, čtením, poslechem jazzu a opery a popíjením piva u kuchyňského stolu obrácena naruby, když se vydá na bizarní výpravu neurčitě veden řadou postav, z nichž každá má svůj vlastní příběh, který chce odvyprávět.
Uf, ani bych neřekl, jak špatně se bude překládat už jen samotný propagační text na přebalu knížky a tím překladatelské obtíže ani zdaleka nekončí.
Nevím, jak se tahle knížka bude jmenovat česky, ale osobně bych navrhoval název Kronika natahovacího ptáka, protože to by bylo dostatečně mnohoznačné.*
Ano, jak už jste asi pochopili, tahle knížka ještě česky ještě nevyšla, a tak jsem se přes ní prokousal v angličtině, což vzhledem k její délce (cca 600 stran) byla fuška asi na týden - a to prý byla anglická verze s Murakamiho svolením ještě krácena.
Vzhledem k tomu, že hlavní dějová linie knížky je v podstatě detektivní pátrání, tak bych nerad příliš "spoileroval", ale asi by bylo dobré alespoň přibližně načrtnout, o co jde, protože ten úvodní text je přece jen příliš stručný:
Brzy po zmizení kocoura Okadu opustí bez jakéhokoliv vysvětlení také jeho manželka Kumiko a hlavní hrdina po ní začne pátrat. Nepátrá ovšem v okolí svého domu, kde se mu ostatně nepovedlo najít ani toho zmizelého kocoura, ale spíše ve svých vzpomínkách a později se pátrání částečně přesouvá do nějaké metafyzické nebo mystické roviny, v čemž mu nějakým způsobem pomáhájí (?) věštkyně (?) Malta Kano, její sestra "prostitutka mysli" Kréta Kano, válečný veterán poručík Mamiya (nebo v českém přepisu Mamija?) s traumatem z druhé světové války, puberťačka posedlá smrtí May (Mája? =) Kasahara a módní návrhářka - psychotronička "Muškátový oříšek" (jedná se o krycí jméno =) Akasaka s němým/nemluvícím synem "Skořicem".
Ano, je to celé dost podivné, ale to nejdivnější je způsob, jakým Toru své pátrání vede. Nesnáží se totiž cíleně sledovat stopy, ale většinu času se zdá, že "čeká na inspiraci". Věci i myšlenky do sebe přece musejí samy nějak zapadnout, jen je třeba jim k tomu poskytnout dostatek času, a tak Toru mezitím žehlí košile, vaří špagety nebo připravuje sandwiche (Murakamiho detailní postupy přípravy jídla mi po letech připomněly Simmelovu knížku Nemusí být vždy kaviár, kde byly vložené i recepty na jídla, která se objevila v ději) a chodí vysedávat na naměstí, aby mohl pozorovat tváře kolemjdoucích.
To všechno způsobuje, že se celá knížka rozpíná do neuvěřitelné šířky. Skutečně "každá z postav má svůj vlastní příběh, který chce odvyprávět", takže Kréta Kano postupně odvypráví celý svůj život včetně pokusu o sebevraždu a kariéry tradiční prostituky (a pak že jsou rekvalifikace k ničemu! ;), poručík Mamija přispěje krvavými historkami z japonsko-čínské fronty a ze sovětského zajetí, které doplní ještě rodina Akasaka mimo jiné příběhem o válečném masakru zvířat v zoo. (Mimochodem ty dvě kapitoly s příběhem ze zoo Murakami rafinovaně vydal i jako samostatnou povídku, což o struktuře celé knížky asi dost vypovídá.)
Někde tady ovšem vzniká vážné nedorozumění mezi autorem a čtenářem, který se domnívá, že čte detektivku. Mohlo by se zdát, že ty vedlejší příběhy budou nějaký způsobem spojené s hlavní dějovou linií a že hlavnímu hrdinovi pomohou při pátrání. Ony skutečně spojené jsou, jenže při pátrání to nijak nepomůže, protože to spojení je podobně metafyzické a abstraktní jako samotné Okadovo pátrání, takže kdyby se všechny "vedlejší" kapitoly vynechaly, tak by to detektivní dějovou linii sice nemělo prakticky žádný vliv, ale knížku by to samozřejmě výrazně ochudilo. Zdá se, že Murakami měl prostě potřebu vyjádřit se k japonské politice za druhé svétové války a k válce obecně, a musím přiznat, že to pro mě byl zajímavý pohled, protože byl ze strany, kterou téměř neznám.
Naopak mi trochu vadilo, že z knížky trčí některé Murakamiho oblíbené šablony (divná puberťačka, mladá žena zmítaná vnitřními démony, nemluvící člověk, pasivní hlavní hrdina a samozřejmě paralelní svět, který se reality jen velmi lehce dotýká), které použil i v jiných knížkách, což je nevýhoda výrazného autorského rukopisu. Na druhou stranu mě nepřestává fascinovat, že se Murakamiho takzvaný průměrný hrdina zabývá tím, který dirigent řídil londýnský symfonický orchestr při záznamu Rossiniho opery Straka zlodějka, kterou právě poslouchá v rádiu. Skutečně by mě zajímalo, jestli se tohle specifikum týká jen Murakamiho nebo je to celojaponský fenomén.
Podobně jako u Kafky na pobřeží jsem se ale nemohl ubránit srovnávání s Davidem Lynchem - tentokrát je tu místo přízračného lynchovského světa za rudou oponou podivný hotel, do kterého se dá vstoupit jen pomocí zvláštního rituálu a po jehož chodbách by klidně mohl pobíhat Bob (ehm... a není to v pokoji 208 vlastně on, jen s jiným jménem?), ovšem agent Cooper si s sebou nebral baseballovou pálku... =)
V jedné věci se Murakami Lynchovým příkladem neřídil a připadá mi, že to není úplně ku prospěchu věci. David Lynch důsledně odmítá své filmy jakkoliv vysvětlovat, takže část (ha ha =) tajemství vždy zůstává i na konci a tím zůstává dál dráždivý i celý film/příběh. (Tedy to funguje samozřejmě jen v případě, že jste ochotní ty lynchovské šarády v ději i s dějem luštit.) Jako čtenář nebo divák sice vždycky podvědomě čekám na to, až autor nebo hlavní hrdina všechny ty náznaky a stopy "nahlas" pojmenuje, ale současně se tím celý příběh zploští a často pak vypadá až trapně.
Murakami v tomto směru vlastně udělal kompromis, protože těsně před koncem hlavní hrdina v duchu Hercula Poirota odvypráví řešení celého případu, aby to skutečně všichni čtenáři pochopili, ale i tak nechal hodně nezodpovězených věcí, které si musí čtenář přebrat sám. Většina se týká těch vedlejších dějových linií a jejich vzájemného propojení, ale i v té hlavní linii zůstávají provokující mezery - osobně mě dost znervózňuje, že nevím, co se přesně stalo s ocasem zmizelého (?) kocoura! =) (Trochu se tu totiž nabízí spojení na nedokončenou knížku Douglase Adamse Losos pochybností, kde se (částečně) vyskytuje živý kocour jménem Nárazový, kterému zmizela zadní půlka těla.)
Každopádně je Murakamiho pavučina náznaků a stop navržená natolik rafinovaně, že pátravého čtenáře může zaměstnat i po dočtení knížky a tím ho nutí přečíst ji ještě jednou. Já s tím ale asi počkám až na českou verzi, protože se pořád nemůžu zbavit pocitu, že mi v angličtině některé nuance unikly...
PS: Už jste viděli panoramatickou fotku z Murakamiho tiskovky v Praze v roce 2006? To není jako nějaké nicneříkající fotky ulic na Streetview! ;)
---
*) Totiž "wind-up bird" by za normálních okolností znamenalo, že je natahovací ten pták (jako hračka na klíček), ale hlavní hrdina v knize mluví o mechanicky znějícím křiku ptáka (kterého mimochodem nikdy neuvidí), který zní, jakoby tím "natahoval péro jejich malého světa".
