Postimpresionismus z Colours 2026

Po delším váhání a ještě delších přestávkách se mi přece jen povedlo sepsat nějakou reportáž z letošních Colours. 

Protože jsem si chtěl ušetřit trochu psaní, tak jsem nechal základní charakteristiky interpretů napsat Gemini (kurzíva), a pak mě napadlo že bych ho mohl i nechat zkusit odhadnout, jak se mi to líbilo podle toho, co obvykle poslouchám a nakrmil jsem ho svou dlouhodobou statistikou z Last.fm. Tohle byl výsledek. =)

Analýza statistik poslechu ukazují velmi vyhraněný hudební vkus: 

Elektronika, IDM, Trip-Hop & Downtempo: Tvá absolutní špička (Apparat, Telefon Tel Aviv, Moderat, Röyksopp, Bonobo, Air). 

Melancholický Indie-pop, Folk & Komorní vokály: Silné zastoupení výrazných zpěvaček a písničkářů (Sia, Feist, Lou Rhodes, Kings of Convenience, Imogen Heap). 

Kvalitní CZ/SK alternativa: Tata Bojs, Umakart, Khoiba, Priessnitz. 

Naopak v žebříčku téměř chybí komerční český pop, moderní mainstreamový rap a zjednodušený humor.

Záhadný případ Marka Bella

Dnes jsem si po delší době pustil album Exciter skupiny  Depeche Mode z roku 2001 a zadumal se nad jeho specifickým zvukem. Album produkoval Mark Bell, který byl známý především z projektu LFO a z dlouholeté spolupráce s Björk. To je ovšem minulost, protože Mark Bell zemřel v roce 2014 ve veku 43 let.

43 let ovšem není úplně typický věk pro umírání, a tak jsem chtěl o příčině zjistit trochu víc. Bohužel, žádné veřejně dostupné informace nenaznačují, že by Mark Bell před svou smrtí trpěl nějakými zdravotními problémy. Všechny zprávy o jeho úmrtí uvádějí jako příčinu pouze "komplikace po operaci" (jaké?). Jeho rodina a přátelé "požádali v této těžké době o soukromí", a žádné další informace nebyly zveřejněny. 

Zkusil jsem tedy zapátrat trochu z jiné strany, co jeho úmrtí předcházelo, ale ani tam není příliš mnoho informací. Jeho poslední prací bylo album Biophilia Björk z roku 2011. V roce 2013 Björk oznámila, že sama pracuje na nových písničkách a o něco později navázala spolupráci s producentem Arcou. Přitom Bell, který s Björk spolupracoval nepřetržitě od roku 1997, v té době na ničem veřejně nepracoval, ale nepovedlo se mi najít žádné vyjádření, proč se přípravy nové desky náhle neúčastní.

Další časový bod se dá najít Wikipedii:

Dne 7. října 2014 Björk na své facebookové stránce oznámila, že se nezúčastní britské premiéry svého koncertního filmu Björk: Biophilia Live na londýnském filmovém festivalu BFI, protože je příliš zaneprázdněna prací na albu, a potvrdila datum vydání v roce 2015.

A to je téměř vše:

Mark Bell, britský producent elektronické hudby a člen dua LFO, zemřel 8. října 2014 ve věku 43 let v důsledku komplikací po operaci.  

 Björk se k Bellovu úmrtí vyjádřila na Facebooku 13. října 2014 až po tom, co byla zpráva zveřejněna v médiích a potvrzena vydavatelství Warp:

Miluji tě, Marku, a cítím se požehnaná, že jsme spolu vytvořili tolik hudby. Ať tvá hypersenzitivní povaha rozkvete, a kdekoliv jsi, doufám, že máš dobré reproduktory. 

Konzervativní a nejpravděpodobnější vysvětlení celého příběhu je nespíš to, že Bell měl zdravotní problémy už přinejmenším od roku 2013, ale nechtěl to zveřejňovat a Björk to respektovala.

Dal by se ovšem vymyslet i jiný příběh, který by zahrnoval dramatický hudební rozchod, přerušení veškerých kontaktů (reakce Björk až po pěti dnech), psychické problémy ("hypersenzitivní povaha") a na konec maskování skutečné příčiny smrtí. Pravděpodobně by se toho mohl ujmout třeba autor Amadea Peter Shaffer, ale ten už bohužel taky zemřel. Ta věc je mnohem větší, než tušíte!

 

Vývoj ceny lístků festivalu Colours of Ostrava

Jako pamětníka "starých dobrých časů" mě každý rok nepříjemně překvapí (a odradí) ceny lístků na festival Colours of Ostrava. Ale je to zdražování jen můj subjektivní dojem nebo realita? 

Ceny v čase se obecně dost špatně srovnávají, protože se mění kupní síla, inflace a v případě hudebních festivalů i návštěvnost a složení účinkujících, takže jako nejlepší hodnotu pro porovnání jsem si vybral průměrnou mezdu v ČR ve druhém čtvrtletí každého roku. 

Bohužel jsem nikde nenašel žádnou přehlednou tabulku cen lístků v průběhu let, takže jednotlivé údaje o cenách jsou sesbírané z  různých historických článků. Je tedy možné, že obsahují chyby nebo nepřesnosti, protože někdy se zdroje rozcházely a intervaly platnosti cen se během let různě měnily (někdy ceny platily měsíc, někdy dva, někdy bylo rozhraní už někdy v polovině měsíce, atd.), ale pro zachycení trendu by měly být dostačující.

Co z toho všeho tedy vyplynulo?

Relativní cena lístku tvořila v roce 2002 zhruba 2 % průměrného měsíčního platu a spolu s prestiží a rozměry festivalu vytrvale rostla zhruba do roku 2017, kdy překročila 10 %. Od té doby kolem téhle hodnoty osciluje a vývoj ještě trochu deformuje dvouletá covidová přestávka, během které se ceny neměnily.

Zde je celá tabulka vývoje cen.

Hranici mé tolerance ovšem překročila už v roce 2014, kdy překročila 2000 Kč a tedy i hodnotu 8 % průměrného platu. =]

PS: Pokud někde na webu narazíte na chybějící a důvěryhodný údaj o ceně, rád ho tabulky doplním.

Mlčeti, Zlato!

Při čtení zpráv mám často nutkání začít bušit hlavou do zdi, ale obvykle se mi to stává u článků o politice nebo klimatické situaci. Rozhovor se Zlatou Holušovou o Colours se tematicky vymyká, ale nutkání se přesto dostavilo, a to na několika místech.

Víme, že nám [loni] ubyly scény, že jsme šetřili, kde se dalo, a že situace byla nebezpečná. Návštěvníci to ale podle mě nepocítili. 

Nevím, jak ostatní návštěvníci, ale mně tedy nějaká scéna citelně chyběla.

Češi jsou nejméně hudebně poučeným národem v Evropě. 

Vážně? Jak se to měří? A vztahuje se to třeba i na státy jako je Řecko (fixované na svou dlouhou historii) nebo třeba Moldavsko (na geografické periferii)?

Souvisí to se sekulární společností, protože nemají novou hudbu kde slyšet.

Wiki: Sekulární - světský (jako protiklad k náboženskému)

Rozumím tomu správně, že v jiných společnostech se lidé s novou hudbou setkávají prostřednictvím církve?!

Minulá dekáda, která byla založena na poslechu cédéček, elpíček i na tom, že fanoušci milovali své oblíbence a šli za jejich muzikou, je nenávratně pryč.

Mladí lidé to už dnes nedělají. Poslouchají žebříčkovou muziku, převážně mixy, které jim nabízejí hudební služby na internetu, jejich vkus se rychle mění, a tím pádem nevzniká tolik globálních hvězd.

Je zajímavé, že Češi prý nemají novou hudbu kde slyšet, ale současně se vkus mladých lidí rychle mění, protože jim hudbu nabízejí služby na internetu. ;)

Ano, letos máme nejdražší program. Je to dáno i tím, že ceny kapel a zpěváků stouply desetinásobně. To, co stálo před pár lety sto tisíc, teď stojí milion eur. (...) Pro festivaly je to do budoucna velmi nebezpečný trend.

(...)  

Vždycky se snažíme být odvážnější, než bývá v kraji zvykem. Z tohoto hlediska je v tom letošním několik odvážných prvků.

Tím nejšílenějším je pozvání afrického zpěváka Burny Boye, který ve střední Evropě ještě nevystupoval, ale na globální hudební scéně je hvězda. Nevím jen, do jaké míry je na něj české publikum připraveno.

 Hovořila jste o tom, že Burna Boy je globální hvězda. Je to patrné i na jeho honoráři?

Ano. Je dražší než OneRepublic, kteří letos přijedou také. Je to nejdražší interpret v historii našeho festivalu. Tak to ale prostě je. Když se podíváte na to, kde všude hraje a že je první Afričan, který minulý měsíc vyprodal londýnský stadion ve Wembley, je jasná hvězda.

Absolutně nechápu, jak je možné současně si stěžovat na finanční požadavky vystupujících a současně zaplatit rekordní částku za vystoupení člověka, na kterého "české publikum není připraveno". (A z demografických důvodů ani nevěřím, že v dohledné době bude.)

Každopádně pokud mi něco připadá drahé, tak si to prostě nekoupím, protože to je to nejmenší, co proti budoucí výšce té ceny můžu udělat.

Jsme bohužel společnost, která v hudbě chytá světové trendy jako jedna z posledních. Afro beat tu ještě není takříkajíc doma, nicméně věřím, že po Colours of Ostrava to bude jinak. 

Zlata Holušová "tlačí" na Colours africké hudebníky (i afro beat) už přes dvacet let. Za celou tu dobu tu afro-beat nezdomácněl, ale letos už se to určitě zlomí? ;)

Praga incognito

Ja jednu stranu mě potěšilo, že Angličanka Freya Ridings natočila video v pražském metru, ale na druhou stranu mi připadá trochu smutné, že se při natáčení co nejvíce vyhýbali českým nápisům, aby české reálie příliš nebily do očí.

Jimmy se potkal s Bohem

Už když jsem poprvé slyšel písničku "Jimmy Jones" skupiny Vanessa (zahajovala album Monogamy z roku 1994), tak jsem měl dojem, že je o nějaké konkrétní osobě (ať už skutečné nebo fiktivní), ale neměl jsem tušení o jaké.

Jimmy ví jak na to
Žene ho hadí síla
Konečně našel štěstí
Smrdí to jako síra
 
Jimmy se potkal s Bohem
S bohem anebo Ďáblem
Guyana žlutá řeka
Sedm set ovcí čeká
 
Jimmy Jones Jimmy Jones...
  
Jimmy vypij ten jed
Sám poznáš co to stojí
Až tam na druhý straně
Podržíš Hitlerovi
 
Jimmy to nejsou zbraně
Jimmy to není víra
Jimmy to není anděl
Ten co mu ruku svíráš
 
Jimmy chce odejít
Není způsob jak ho zastavit 

Během let jsem si na tenhle nevyřešený problém několikrát vzpomněl a pokusil se vypátrat, kterého Jimmyho Jonese tehdy autor textu Samir Hauser myslel, ale příliš se mi to nedařilo. 

Prvním problémem bylo, že Jim, Jimmy i Jones jsou celkem tuctová jména a jejich nositelů je i na Wikipedii spousta, takže bylo třeba pátrání nějak zúžit.

Druhý problém bylo to zúžení, protože ze zmínky o Hitlerovi a zbraních jsem získal dojem, že se ten příběh týká druhé světové války a tomu nic neodpovídalo.

Až dnes mě napadlo začít pátrat z jiné strany a snad jsem konečně padnul na toho správného Jonese:

James Warren „Jim“ Jones (1931 – 1978) byl zakladatel sekty Chrám lidu, propagátor rasové snášenlivosti a levicových myšlenek. 18. listopadu nařídil přítomným více než devíti stům členům své sekty hromadnou sebevraždu.

Další podrobnosti se dají najít na Wikipedii, ale když hodně zkrátím jádro celého případu, tak Jones po několika aférách odcestoval s více než tisícem svých oveček z USA do Guyany (ano, Guyany zmiňované v textu), aby zmizel z oči. Tam ale později přiletěl na inspekci senátor Leo Ryan s doprovodem, novináři a TV štábem. Toho chtělo využít několik členů sekty k tomu, aby se s ním vrátilo do USA. Před odletem se ale objevila skupina ozbrojenců a většinu výpravy postřílela. Části se ale povedlo zmizet v džungli, takže Jones zřejmě usoudil, že je konec, a proběhla hromadná likvidace členů sekty - částečně se jednalo o vynucené sebevraždy (vypitím jedu zmiňovaným v písničce) a částečně vraždy (injekcí). Samotný Jones se ovšem neotrávil ("Jimmy, vypij ten jed") a byl nalezen mrtvý s průstřelem hlavy. Celkem přišlo o život 918 lidí (909 členů sekty včetně 304 dětí a 9 lidí z inspekční výpravy), takže realita se tedy s textem "Sedm set ovcí čeká" poněkud rozchází.

I přes některé rozdíly ale tenhle případ dokonale zapadá do panoptika Samirových postav a témat, takže myslím, že to si můžu "odskrtnout" jako vyřešené. =}

Malá holka našla vrátka, kudy utéct osudu

V poslední době mám u některých výtvorů značné pochybnosti, jestli jsou vůbec publikovatelné nebo jestli by nebylo lepší nechat je alespoň zcela nepovšimnuté. Tohle je rozhodně jeden z tech případů. =}

Poměrně známá "lidová moudrost" (pravděpodobně Jany Kománkové?) praví, že nejjednodušší přístup při nahrávání cover verze je udělat ji přesně opačně než originál - takže rychlou písničku zpomalit, hlučnou ztišit a podobně. To byl výchozí bod pro pokus vytvořit smutnou píseň z nějakého nářezu. A co může být lepší kandidát než něco od skupiny Vanessa (později Vanessa Gun, později opět Vanessa)? Odpovím si sám: nic!

Vůbec nejlepší je v tomto směru kontroverzní píseň Incest (hudba Daniel Rodný, text Samir Hauser) z alba Monogamy. Teprve při bližším průzkumu jsem si uvědomil, že má vlastně poměrné krátký text a že rým "trpaslice / dá ti více" fakt neskousnu, takže jsem kousek textu přepsal. V ideálním případě by to teď mělo být něco jako česká elektronická verze Where the Wild Roses Grow Nicka Cavea a Kylie Minogue). ;)

Neslyším poprvé

S jistým zpožděním jsem někdy u šestého dílu zaregistroval existenci pořadu Slyším poprvý Bohdana Bláhovce.

Legendy a mladí umělci nebo umělkyně si navzájem pouští svoje songy. Jak dopadne konfrontace různých generací a kam se za desítky let posunuly hudební žánry?

Vzhledem k mé averzi k obecné češtině se mi samozřejmě nelíbí název, ale pokusím se přes to přenést. Růže, byť zvaná jinak, voněla by stejně a pořad, kde se diskutuje o tvorbě populární hudby, je pro mě prostě povinnost!

Jednotlivé díly mají na můj vkus až příliš krátkou stopáž (nevejdou se tam ani celé písničky, o kterých se mluví) a často jsou dost drasticky sestříhané. V některých případech to působí jako vysvobození z hluchých míst, ale jindy mám naopak dojem, že jsem střihem o něco podstatného přišel. V horších případech mi připadá, že se do sestřihu nedostalo nic z té vznešené koncepce zmiňované v promo textu nahoře a že sleduji jen českou variaci na "reaction video", kterých je na YouTube plno - ostatně některé z nich se dokonce jmenují "First Time Hearing".

Samozřejmě nejvíc záleží na tom, kdo, co a komu pouští a hodnotí. Pokud jsou oba respondenti "kompatibilní", tak může vzniknout zajímavá konverzace o tvorbě a životních postojích (Annet X + Aneta Langerová, Amelie Siba + James Harries, ...). 

V opačném vznikají (pro mě) těžko sledovatelné konfrontace na pomezí humoru a trapasu. 

Například když "drag queen" Miss Petty bezelstně vysvětluje Samiru Hauserovi (kterého samozřejmě nezná), že není transka a že dnes už se transka neříká, protože to není korektní - a Samir na to překvapivě jaksi otráveně přikyvuje. Nebo když Josefina Dusk hned na úvod přiznává, že nezná Michaela Kocába, později při marném hledání jakýchsi styčných bodů se omlouvá, že Pražský výběr moc nezná, a na jména jako Earth, Wind & Fire, Rolling Stones a The Beatles téměř nereaguje. V podobných momentech se sice naplňuje záměr pořadu hodnotit "kam se za desítky let posunuly hudební žánry" a možná i česká společnost jako celek, ale současně mi způsobují téměř fyzickou bolest. Pravda bolí...

Každopádně plánuju přetrpět i další díly. =)

PS: Pokud má být název hovorový, nebylo by lepší "Slyšim" s krátkým i? ;)

Jak psát písňové texty na počítači

Pokud se vám nechce moc číst, tak stručná odpověď zní: "do tabulky". ;) Pro ty ostatní je určeno následující subjektivní povídání.

Při nedávném sledováním pořadu Karla Šípa Minišou s Jaromírem Nohavicou mě samozřejmě zaujala pasáž o praxi při psaní písňových text:

Ty nepíšeš do počítače?

To je taky dobrá otázka. To je strašně dobrá otázka. Když člověk píše do počítače - miluju počítače, píšu různé věci do počítače, do těch textových editorů - tak když píšeš do počítače, píšeš vždycky načisto. Tam se nedá škrtat. Tam prostě napíšeš slovo a když ho tam nechceš, tak ho deletuješ... Takže pořád tam máš poslední, čistou verzi. Ale teď pozor! Ty jako kluk z oboru to znáš. Bílý papír. Tady začnu psát, nelíbí se mi to, škrtnu to. Píšu tady, ale pořád to tam mám. Kdyby náhodou... A teď v houštině těch slov, těch škrtů, toho všeho, z toho to roste. Z toho to vzniká jako strom. Kdežto na tom počítači to je: Já teď tady, ne. Zde. Já teď zde. Pořád máš tu jedinou čistou verzi. A ta slova, která ti odešla, už mizí do nenávratna, už jsi je deletoval.

Už si ani nevzpomeneš co tam bylo.

Kdežto tady, na tom bílém papíře to máš jako houštinu, jako prales, jako džungli a hledáš v tom, škrtáš, podtrháváš, to je dobré, to je výborné. Takže opravdu píšu jedině na bílý papír.

Edit 2023: Podobně svůj způsob tvorby popsal i Michal Malátný.

Udělám si procházku a do rytmu kroků se mi krásně rýmuje. Často si věci nahrávám do telefonu, ale když je ten rým opravdu dobrý, tak nemusím, protože si ho pamatuju a znovu mi naskočí. Naprostou většinu věcí jsem vymyslel někdy mezi jedenáctou a jednou ranní.

Aha, pracujete s počítačem.

Mám rád tužku a papír. Do „compu“ nepíšu texty nikdy. Na papíru můžete škrtat, rozstříhat si to, skládat jako skládanku. To mě baví po těch nocích si dělat.

Protože do toho taky trochu fušuju, tak bych to rád trochu rozvinul, i když to tedy není nic převratného. =)

Já jsem svůj tvůrčí proces obvykle začínal bez jakýchkoliv pomůcek. Prostě jsem vymýšlel a přemýšlel, a když jsem měl v hlavě pohromadě pár ucelených řádků, tak jsem našel nějaký papír a výsledek si zapsal. Když jsem měl podobných papírků víc a začaly se mi ztrácet, tak jsem si pro tyhle účely pořídil sešit (a pak druhý a třetí) a vymyšlené polotovary zapisoval do něj.

To byl krok žádoucím směrem, ale s odstupem času jsem zjistil, že některé poznámky jsem tak odbyl, že je po sobě později nemůžu přečíst. Navíc jak textů přibývalo, tak se mi začalo stávat, že jsem si při psaní matně vzpomněl na něco podobného, co jsem začal psát, ale nedokončil, někdy dříve. Bylo to podobné téma, ale jiná slova a teď by se to sem zrovna hodilo, ale jak to přesně bylo a kde to vlastně mám zapsané?

Nebylo zbytí - bylo třeba texty digitalizovat čili prostě přepsat do počítače, aby se v nich dalo rychleji vyhledávat. Nepřepsal jsem tehdy všechno (část jsem rovnou zavrhnul), ale i tak to byla docela otravná činnost, takže od té doby se snažím psát poznámky rovnou (nebo alespoň co nejdřív) do nějakých textových souborů.

Během psaní delšího textu ale téměř vždy narazím na "problém druhé sloky". První sloka obvykle vznikne poměrně snadno a ruku v ruce se základem melodie, takže není ničím omezovaná, ale druhá sloka už je na tu první vázaná strukturou (melodie, počty a délky slabik) i tématicky. Někdy se z první sloky může stát refrén nebo druhá sloka, ale každopádně dokončení písně obvykle vyžaduje více přemýšlení a předělávání než její zahájení. Člověk se vrací, přehazuje, hledá významové zkratky, mění slova i jejich pořadí, aby se třeba nakonec vrátil k něčemu, co tam měl napsané už před půl hodinou. K tomu všemu se klasický textový editor (Poznámkový blok nebo Word) příliš nehodí, protože text v něm plyne shora dolů. I když si zavrženou část nechám někde v souboru, tak obvykle skončí někde dál od místa, kde by měla být a je to trochu nepřehledné.

Pro tyhle účely tedy obvykle používám tabulkové procesory - ano, myslím MS Excel, Calc z LibreOffice nebo nejčastější Tabulky Google. =)

Textové polotovary se tam dají snadno nakopírovat a rozmístit na ploše tabulky vedle sebe, a pak z nich v prvním sloupci "A" sestavit hrubou strukturu. Pokud se mi nějaká pasáž nezdá, tak si poznámky a alternativy píšu do vedlejších sloupců na stejných řádcích. Když se doberu podoby, se kterou jsem spokojen, tak si předchozí podobu zkopíruju do volného prostoru vpravo (co kdyby se něco z toho ještě hodilo) a do prvního sloupce přesunu tu aktuální verzi. Tím pádem (většinou) v prvním sloupci stále vidím celou aktuální podobu a dalších sloupcích poznámky a zavržené varianty.

Samozřejmě to nezaručuje, že tak napíšu dobrý text, ale vzhledem k tomu, že spoustu věcí nechávám dlouhodobě "odležet" a vracím se k nim s dlouhými odstupy, je to asi nejlepší způsob, jak všechny poznámky udržet pohromadě, jakžtakž se v nedokončeném textu vyznat i po několika letech a ve velmi řídkých případech ho i skutečně dokončit. =)

Edit 2022-06-06

V pořadu Slyším poprvý s Amelii Siba a Jamesem Harriesem jsem se ujistil, že "problém druhé sloky" není jen můj výmysl, ale empiricky prokázaný fakt.

James Harries svůj přístup českoanglicky popsal takto:

A snažit dokončit i s tím, že ta druhá sloka možná není moc dobrý. Ale k tomu se vrátím. Nebo vyhodit, vyměnit first verse with second verse a najít cestu, ale hlavně dokončit ta písnička. Pak člověk vždycky může vrátit, editovat a tak.

Pokusím se to aplikovat i u sebe, ale nejsem si jistý, jestli to bude stačit. =}

Edit 2026-10-05

Na "problém druhé sloky" jsem narazil i u The Beatles. Podle Paula McCartneyho se často stávalo, že John Lennon přinesl rozpracovanou písničku, která měla jen první sloku a refrén. Druhá sloka ale vyžadovala více přemýšlení, a tak bylo lepší, když na ni byli dva.

Konec konců

Když jsem před pár lety psal písničku "Konec prázdnin", tak jsem si uvědomil, že mi to téma vlastně připomíná písničku, kterou jsem někdy v devadesátých letech asi dvakrát (!) zahlédl v televizi a ze které jsem si matně pamatoval jen ten hlavní slogan. Pátrání mi chvilku trvalo, ale nakonec jsem se dobral toho, že se jednalo o písničku "Na konci léta" skupiny Jarmark z roku 1994 (zpěvačka Eva Lind(en)bergová se prý do názvu dostala kvůli vydavatelství) a že jinak se od té mé vzpomínky dost liší (vzpomínky jsou bohužel téměř vždy lepší než realita =), takže jsem ji zase založil zpátky do imaginárního archivu.

V poslední době jsem se ovšem zabýval programy na separaci audio stop a testoval jsem je na mnoha různých písničkách, až došla řada i na Jarmark a odtud byl už jen kousek k tomu, abych tu písničku zkusil nějak překopat a tohle z toho vzešlo.

No tak mě miluj, než bude konec léta
Noci jsou krátký a láska holá věta

Tak jako řeka se cestou k moři kalí
I tráva roste pak ji mráz spálí

Ještě mě miluj, než bude konec léta
Ještě mě miluj, než bude konec léta

Pomalu svítá a rána jsou teď chladný
A rosa studí jak slova na zem spadlý

Slunce se ztrácí už je tu konec léta
Ještě mě miluj už je tu konec léta
Ještě mě miluj už je tu konec léta

Technické detaily pro kutily

Separaci jsem provedl v programech Open Unmix, Demucs a Spleeter a nakonec jsem vybral většinu výstupů ze Spleeteru, protože byly "nejhladší". Výjimkou byly perkuse, které byly až příliš "ohlodané", takže ty jsem použil z Demucs a stejně je pak ještě upravil. Vokální stopa samozřejmě obsahovala i nějaké nežádoucí konverzní kazy - ty nejvýraznější jsem ručně opravil, ale většina je v mixu bohužel stále slyšet. Zkusme prostě předstírat, že tam nejsou. ;)

Další problém, na který jsem narazil, bylo tempo. Jarmark písničku nahrál velmi přirozeně (tedy bez metronomu) a tempo značně kolísalo. Začínalo na 140 bpm, ve střední části klesalo až ke 130 bpm a v závěru zase trochu stouplo. Pro zjednodušení jsem ho tedy sjednotil na medián 134 bpm a už na něj raději nesahal.

Strukturu původní písničky jsem v podstatě zachoval, ale z původních nástrojů tam toho naopak moc nezbylo. V podstatě všechny nástroje jsem nahradil (kytara, baskytara a harmonika), ale většinou hrají zhruba stejné motivy jako v originále. Až do poslední verze to z originálu dotáhl jen loop perkusí v závěrečné části a nasekaná kytara, které zachránila krk především skutečnost, že do téhle stopy při separaci "spadla" i podstatná část zpěvu, takže její přítomnost část vzniklých defektů zamaskovala.

Jak psát popové texty (s ozvěnou)

Tohle zřejmě docela dobře ilustruje význam a dopad textů v (nejen?) současné populární hudbě. Zřejmě existuje nějaká neoficiální a empiricky stanovená kvóta, která povoluje v písňovém textu nejvýše jednu metaforu, protože běžný posluchač jich více nezpracuje.

Pak producent začne pracovat na akordech, zatímco Sia píše text.  Začíná "hookem" (t.j. pasáž, která by měla posluchače zaujmout), což je obvykle koncept, na který na zavěsí celá písnička - metafora nebo obraz: diamanty, titan nebo dvojitá duha. Pak se přepne do méně instinktivního a více logického modu a doplní zbytek textu obraty, které podporují centrální koncept a vydojí původní metaforu.

"Dřív jsem své texty příliš analyzovala," říká Sia. "Chtěla jsem být fakt cool." Její popové písničky jsou teď téměř odbyté. Říká, že v jistou chvíli zjistila, že lidé texty neposlouchají a - pokud jde o "hook" - chtějí něco povzbuzujícího: "z oběti k vítězství".

(Sia v článku v časopise Rolling Stone)


Když se nad tím trochu zamyslím, tak v podstatě totéž říkal před lety i Jiří Suchý:

"... písnička proti poezii má daleko menší šance pro zaujetí posluchače, poněvadž tu poezii psanou si může člověk dát dvakrát, třikrát nebo pomalu si to číst a přemejšlet si, kdežto písnička prolítne a buď chytne, nebo nechytne. Musí tam být větší koncentrace a výraznější nápad. Takovej generální, to čemu se říká třeba slogan písničky. Na to se dneska dost zapomíná.

Slogan u písničky je třeba Včera neděle byla nebo Naraž si bouřku ještě více do čela. Výraznej verš, kterej lidi chytne, kterej se potom dá různě doplňovat, obměňovat, na kterej se dá navazovat. Je dobrý dokonce, když se několikrát opakuje a stává se refrénem a zní v uších. Většinou při prvním poslechu se lidi zapamatujou jen ten slogan. Teprve když se jim slogan líbí, tak se píděj po písničce dál.. Mnohdy by mladí textaři psali krásný básničky, ale není tam to, co z nich dělá písničku, a to je právě ten výraznej jeden nápad, ta “bouřka do čela“. Většina lidí, když si tenkrát chodila kupovat desky, tak říkala Máte bouřku? To slovo tehdy nebylo v písničkách frekventovaný. Nebylo běžný a lidi chytlo. Stejně je chytlo klokočí, po babičce klokočí byl myslím velice dobrej slogan. To utkví."

(Jiří Suchý - už jsem citoval dříve v Býti textařem)

Zdá se, že "tak to prostě je", ale osobně mi to připadá trochu smutné, protože většina písniček, které mám rád kvůli textu, tuhle kvótu překračuje. Asi to je jeden z prvků, který tvoří hranici mezi mainstreamovým popem a menšinovou snahou o umění... =}

Pop na akordové dietě

Motto:

Dnešní hudbu překrývá hromada technologie. Když ji odstraníte, zjistíte, že melodie chybí, harmonie je tam málo, rytmus se pořád opakuje…

Emil Viklický

Čas od času se ze studijních důvodů snažím analyzovat cizí popové písničky a v poslední době mě docela překvapuje, jakou harmonickou strukturu nakonec objevím - totiž často téměř žádnou. Spousta současných hitů vystačí s jediným akordovým kolečkem od začátku až do konce - předehra, sloka, refrén, všechno jedno.

Možná je to jen subjektivní dojem, ale připadá mi, že pop konce 60. let byl harmonicky i rytmicky poněkud komplikovanější a přinejmenším bývalo zvykem harmonicky od sebe odlišit jednotlivé části písničky (sloka, refrén, mezihra, ...), nebo se dokonce měnily tóniny, rytmy a vymýšlely se všelijaké podivnosti. To všechno se v hudbě samozřejmě používá i dnes, ale příliš se to netýká mainstreamových popových hitů.

Namátkou pár příkladů:

Röyksopp: What Else Is There? - C#mi A (skoro celé)

The Weeknd + Daft Punk: Starboy - Ami G F G

Calvin Harris + Rihanna: This Is What You Came For - "Ve druhé sloce se sled akordů trochu liší, ale pokud chcete, můžete hrát celou písničku Ami F G C."

Nicki Minaj + Ariana Grande: Bed - Emi D G Ami

DJ Snake, J. Balvin, Tyga - Loco Contigo - C#mi F#mi

Vypadá to, že čím větší důraz je kladen na "produkci" a zvuk, tím méně se pop zabývá harmonií. Všechno je pravidelnější, předvídatelnější a prostě primitivnější.

Otázkou je, čím si to vysvětlit:

1. Autoři více akordů neznají

Tohle vysvětlení je lákavé, protože by se dalo vykládat tak, že popové hity může skládat kdokoliv a není k tomu nic moc potřeba umět, ale téhle variantě úplně nevěřím. =)

2. Autoři jsou líní

U autorů, kteří vyrostli u počítačů, je oblíbený tvůrčí postup, kdy si vyrobí jeden "pattern" (třeba čtyři takty) a celý track pak vystaví tak, že se tenhle základ opakuje a jen se vypínají, zapínají nebo efektují jednotlivé stopy. Výhodou je, že autor se nemusí potýkat s nahráváním nebo klikáním spousty různých motivů, ale prostě pořád dokola využívá ty samé stavební bloky a všechno stále ladí.

3. "Lidi to tak chtějí"

Obávám se, že nejpravděpodobnější vysvětlení je tohle. Průměrný posluchač rádia miluje předvidatelnost, repetivnost a jednoduché melodické motivy, které mu písnička natluče do hlavy, aby si ji mohl už v její polovině pobrukovat spolu s rádiem.

Tak pojďme do toho! =}

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Ok...Im not a luddite, but....🤭

Příspěvek sdílený Tara Busch (@tarabusch), Čen 12, 2019 v 4:27 PDT

Separace vokální stopy

Pokud jste někdy pocítili potřebu zremixovat (čtěte zprznit ;) cizí nahrávku, tak asi víte, že je potřeba nejprve získat samostatné nesmíchané stopy (tj. zpěv, kytara, basa, bicí, klávesy, atd.). Ty vám obvykle může poskytnout sám interpret (čas od času někdo stopy publikuje pro fanouškovské remixové soutěže) nebo se takové soubory (ze starých soutěží, z bonusových médií, z her typu Rock Band nebo uniklé ze studia) dají najít na specializovaných polopirátských webech, které mívají v názvu termíny jako "Remix Stems", "Remix Packs", "Acapella", "Instrumental" a podobně.

Problém je, pokud se chcete pustit do neoficiálního remixu něčeho, co nikdy nikdo po stopách nezveřejnil, ale i to je dnes do jisté míry řešitelné. =)

Klasický postup

Za starých časů existovalo jediné a nikoliv dokonalé řešení - ekvalizér. =) Kompletní nahrávka se prostě protáhla přes ekvalizér s pásmovou propustí zhruba od 100 Hz po 8 kHz (v horším případě třeba až 200 Hz - 4 kHz - podle vkusu každého soudruha =) a výsledkem byl "telefonní" zvuk bez basů (baskytary a kopáku) a výšek (činely a většina sykavek). Pak se vystříhaly pasáže, kde zpěv vůbec nebyl, a děj se vůle boží.

"Karaoke mode"

S postupem digitalizace a popularizací karaoke se objevily různé "pluginy" pro mp3 přehrávače, které se více či méně úspěšně snažily separovat nebo naopak potlačit zpěv. Většinou také vycházejí z předpokladu, že nejhlasitější části zpěvu (tedy samohlásek, které tvoří tóny) se pohybují zhruba v rozsahu 200 Hz až 4 kHz, a jako pomocné kritérium používají pozici zvuku ve stereo prostoru. Zpěv se tradičně umisťuje do středu mixu (tj. je stejně hlasitý z levého i pravého reproduktoru), takže za zpěv se pak považují ty frekvence, které jsou v daném rozsahu a navíc jsou stejně zastoupeny v levém i pravém kanálu.

U elektronické hudby, kdy jsou jednotlivé takty často na bit stejné, se pak dá použít "odečtení fáze". To znamená, že se do jedné stopy umístí část nahrávky bez zpěvu s převráceným záznamem a do druhé stopy jiná část, kde je stejný hudební doprovod a navíc zpěv. Pokud se obě nahrávky dokonale srovnají a liší se skutečně pouze přidaným zpěvem, tak výsledkem jejich smíchání bude samostatný zpěv. Jak asi tušíte, tak tohle je v praxi málokdy použitelné, protože i v případě, že by byl doprovod zcela stejný, se obvykle celý mix ještě protáhne kompresorem dynamiky, takže se hlasitost doprovodu nějakým způsobem změní, ale někdy je výsledek možné alespoň použít jako základ pro jiné metody.

"Ruční editace frekvenčního spektra"

Dalším vývojovým stupněm byly aplikace typu Spectral Layers (Sony, pak MAGIX, nyní Steinberg), kde má uživatel k dispozici frekvenční mapu zvukového záznamu a může myší přidávat nebo ubírat zastoupení různých frekvencí. Teoreticky je tak možné vyseparovat jakýkoliv zvuk, ale prakticky je to neuvěřitelná piplačka s nejistým výsledkem.

"Umělá inteligence"

Program, který dnes nemá umělou inteligenci, jako by nebyl. =) Zatím jsem se nikdy neodvážil prostudovat celý princip skutečně do hloubky, ale hodně přibližně a zjednodušeně se jedná o metodu, kdy se pomocí FFT získá časově proměnný frekvenční histogram, kterým se pak krmí neuronová síť. Ta by měla být schopna rozpoznat, které frekvence k sobě patří a společně tvoří jeden nástroj nebo hlas.

Většina podobných projektů byla donedávna ve stavu experimentu, ale to se změnilo někdy v roce 2018, kdy se na webu objevila stránka PhonicMind. Tam můžete nahrát libovolnou hudební nahrávku a webová aplikace se jí pokusí rozdělit na vokální stopu a doprovod. Výsledky jsou už poměrné solidní, ale jedná se o komerční projekt, takže se buď dočkáte jen 30 s ukázky nebo musíte za separaci celého záznamu zaplatit pár dolarů a to nepřeje velkým experimentům. =}

Naštěstí byl minulý týden zveřejněn i projekt Open-Unmix. Je skutečně "open", což znamená, že je k dispozici zdarma a počítá se s dalším vývojem a "trénováním" rozpoznávacího modelu, ale bohužel to taky znamená, že k němu zatím neexistuje zrovna uživatelsky přívětivé prostředí.

Pokud chcete projekt zkusit na svém počítači, tak potřebujete stáhnout zdrojáky v Pythonu, nainstalovat distribuci Pythonu Anaconda, naimportovat "prostředí" aplikace (na PC bez VGA s podporou CUDA lze použít soubor "environment-cpu-linux.yml"), doinstalovat modul "pytorch-cpu" (conda install pytorch-cpu torchvision-cpu -c pytorch) a za příznivého počasí si to stáhne natrénovaný model a po několika minutách žvýkání to vygeneruje separované stopy nebo v horším případě chybové hlášení, že vám došla operační paměť. ;) (Při konverzi 4minutové písničky se mi běžně zaplnila celá 8 GB RAM a PC chvílemi přestávalo reagovat.)

Proti PhonicMind jde Open-Unmix ještě o dva kroky dál - jeho výstupem jsou čtyři samostatné stopy (vokály, basa, bicí a zbytek). Výsledky separace jsou logicky lepší u "přehlednějších" nahrávek (folk-rock) a naopak horší u nahrávek se zkresleným zpěvem nebo s neobvyklým nástrojovým obsazením, ale v každém případě to považuji za zatím nejlepší aplikaci tohoto druhu. =)

Pokud nechcete nic instalovat, tak si aplikaci můžete zkusit na virtuálním počítači přes Google Colab (Open in playground, Runtine - Run all), kde je možné jako vstup zadávat i odkazy přímo na hudební videa na YouTube, ale je třeba počítat s tím, že virtuální počítač má své limity a je schopen zpracovat jen kratší úseky. (Při mých testech byla maximální fungující délka záznamu cca 2:20. U delších ukázek se virtuální počítač odpojil.)

I love how you make mistakes

Po koncertu Khoiby na Colours jsem dostal zlomyslný nápad nějak Khoibu přiblížit současnému mainstreamu a zcela výjimečně jsem to poměrně rychle realizoval. Je tam všechno (přehnaný kick, umělé tleskání, buildup, drop s kvílivým vokálním samplem a dokonce i autotune), ale přesto mám dojem, že to stále není dostatečně mainstreamové a rádia by to nehrála ani pod nátlakem. Těžko říct, jestli to je výchozím materiálem nebo je problém ve zpracování, ale pořád to nezní dost optimisticky a asi se s tím nedá nic dělat... Melancholie je tam prostě hluboce zažraná. =}

(Titulní obrázek jsem chtěl původně udělat ve stylu některého obalu Nicki Minaj (Anaconda nebo Chun-Li), ale nakonec mi to připadalo fakt moc a dost jsem ubral. =)

Colours 2019 - den první

Příliš aktuální reportáže jsou nebezpečné v tom, že by si je mohlo přečíst větší množství lidí, a tak mám tradičně velké zpoždění... =}

Po loňském výpadku jsem se letos znovu dostavil na Colours. Nejsem už schopen spočítat, kolika ročníků jsem se jako divák zúčastnil (12? 13?), ale tenhle ročník byl velmi specifický v tom, že jsem se ho proprvé pokusil zúčastnit s malými dětmi, což s sebou nevyhnutelně neslo různé logistické problémy a programová omezení.

Druhé úskalí představoval letmý pohled do programu. To, že se na českých festivalech pravidelně opakují čeští interpreti, je celkem očekávatelné, ale zdá se, že Colours dosáhly kritického stáří, kdy se významně začínají opakovat i zahraniční hosté. To se samozřejmě stávalo i dříve (například Goran Bregović 2003 a 2007), ale letos se mi tenhle trend zdál obzvlášť výrazný: Mogwai (2012), Mariza (2005), ZAZ (2012 a 2014), Ólafur Arnalds (2014 a s Kiasmos 2016), MØ (2014), Kronos Quartet (2012), Pierce Brothers a pravděpodobně i další. Těžko říct, jestli je možné s tím něco udělat, když si Zlata Holušová stěžuje na rostoucí finanční požadavky zahraničních účinkujících.

Z hlediska organizace ovšem všechno klapalo a dovnitř jsme se dostali celkem rychle a hladce, takže jsme z dálky zaslechli ještě část oficiálního zahájení. Za normálních okolností bych se pravděpodobně alespoň chvilku podíval na Buty, abych zkontroloval, kolik Radek Pastrňák od minule přibral, ale tentokrát bylo nutné zahájit program v dětském koutku.

Cestou jsme se chvíli zdrželi v takzvaném YouTube stanu kde probíhal takzvaný workshop Tanec západní Afriky. Výuku jsme už zřejmě nestihli, protože program spočíval v tom, že na pódiu se čtyři vystupující (jeden černošský pár a dvě bělošky) s různými bubny snažili se střídavými úspěchy držet rytmus a na provizorní dřevěné (nečekaný luxus!) podlaze před pódiem k tomu poměrně neorganizovaně trsala věkově pestrá skupina bosých žen. Jako obutý muž jsem se tam nevyhnutelně cítil trochu nemístně. =}

V dětském koutku se děti vrhly na dřevěné prolézačky a já jsem si koupil první kelímek limonády pro homosexuály.

Trochu mě překvapilo, když se z velkého stanu začaly ozývat ne-zcela-dokonalé coververze českých i světových hitů (Mirai, Queen, Barbora Poláková, ...), protože mi nebylo úplně jasné, proč něco takového hraje právě v dětském koutku, takže jsem nahlédl dovnitř a na pódiu objevil převážně dětskou skupinu Docela. Tím pádem jsem své hodnocení musel přehodnotit, protože z pohledu poměru kvality a věkového průměru to bylo skvělé. =)

Za pomoci jednoho kornoutu zmrzliny se mi povedlo dostat na začátek koncertu post-hudby. Vzhledem k odpolednímu času koncert nevyhnutelně postrádal atmosféru, kterou dokáže dodat jen tma a přemnozí světelní efektové, ale i tak byl začátek mnohem civilnější, než by bylo žádoucí, protože jsem si zpočátku nebyl jistý, jestli se už jedná o první track nebo ještě o závěr zvukové zkoušky. ;)

Za dobu, kdy měla post-hudba tvůrčí pauzu, oba pánové trochu změnili image a zvlášť Dominik Zezula vypadal v šiltovce skutečně málo alternativně. ;) Když zmínil, že zvukař je před vystoupením uvítal hodnocením "DJ a rapper", tak se skutečně nebylo čemu divit - až na to, že to byl takový oslí můstek k tomu, aby pak Zezula vylovil akustickou kytaru a místo elektronického písničkářství post-hudby se z pódia rázem ozývalo spíše klasičtější písničkářství ve stylu Zezulovy bokovky (?) Děti mezi reprákama.

Většinu koncertu tvořily (zřejmě) písničky z letošního alba, které jsem ještě neslyšel, a připadalo, že nejvýraznější rozdíl proti starším nahrávkám je to, že přibylo dvojhlasého zpěvu. Zatímco Zezula své litánie tradičně podával spíše polohlasem, tak Tomáš Havlen to jako "sbor" bral pěkně od podlahy. Jedinou výjimkou byly tuším Skořápky, kdy Zezula znenadání začal zpíval naplno a zaskočil zvukaře v nedbalkách, protože v tu chvíli zcela přehlušil cokoliv, co se z pódia mělo ozývat. V závěru koncert vůbec nějak přidával na síle a při posledním tracku jsem si připadal spíše jako na koncertu WWW (aka Neurobeat). =)

Jako správná alternativa samozřejmě post-hudba odradila většinu náhodných posluchačů a později jsem se samozřejmě dozvěděl, že "Ghost of You byli mnohem lepší a dalo se to normálně poslouchat". ;)

Dále jsem měl v programu zatrženou MØ, protože minule jsem jí dost odbyl a chtěl jsem jí tentokrát dát druhou šanci, ale nehudební vlivy způsobily, že jsem se ocitl u Fresh Stage, kde na scéně postával Yemi a jeho taneční skupina a ze všech sil se snažili zapojit publikum do všemožných hudebně-tanečních aktivit. Nějak takhle si pamatuju organizovanou zábavu na mimoškolních akcích a to včetně rozpačitých výsledků: publikum rozdělené na několik sekcí beatboxu příliš nezvládalo složitější rytmy a jediný odvážlivec, který byl pozvaný na pódium něco - cokoliv - zazpívat, se zasekl v půlce refrénu písně Jožin z bažin. O něco lépe snad vypadal tanec, ale o tuhle část jsem kvůli svým povinnostem WC asistenta nezletilých přišel. Pokud měla být pointou závěrečná Yemiho věta "každý může být tvůrčí", tak tenhle pódiový experiment ji v mých očích moc nepodpořil.

Slibnější bylo akustické Kalle na Full Moon scéně. Začalo to dobře a o něco poklidněji, než jsem čekal (takový obývákový koncert) a úplně stejně dobře to pokračovalo, až jsem usoudil, že raději zkusím prozkoumat i jiné scény. Cestou jsem ještě zaslechl zasvěcený komentář nějaké paní, že "obě ty desky jsou stejné", ale to určitě nemluvila o Kalle...

Minimal techno a přidružené žánry mě moc nebaví, ale Richie Hawtin a.k.a. Plastikman je celkem známé jméno, tak jsem se odhodlal k přesunu na scénu NHKG/ISPAT/Mittal Steel/ArcelorMittal/Liberty. Vizuálně mě docela zaujalo minimalistické (no jo, minimal! =) osvětlení scény, která byla zalitá umělou mlhou a ostře nasvícena zezadu od podlahy pódia, takže Hawtin a stohy jeho elektronického vybavení se rýsoval jen jako neurčitá tmavá silueta proti bílému pozadí. Hudebně mě zaujaly žánrově poměrně neobvyklé změny tempa, které ovšem u taneční hudby nejsou příliš žádoucí, a ... no to bylo vlastně všechno. Publikum bylo rozprostřené ve tmě na veliké ploše a všechno to působilo dost chladně. Bloudil jsem tmou zase jinam.

Ve stanu, který se dříve jmenoval "Electronic Stage" a letos "YouTube Stage" (WTF?!), dýdžejoval pro mně v podstatě neznámý Francouz Étienne de Crécy. Hudba byla minimálně o 20 % harmoničtější a optimističtější než u Hawtina a solidně zaplněný stan spokojeně tancoval, takže mě nevyhnutelně napadla otázka, čím si vlastně Hawtin zasloužil větší scénu...?

Nutně jsem ovšem musel vidět Nèro Scartch, protože mě zajímalo, jestli už si od minulé účasti na Colours (2016-4) všichni účastníci ujasnili, jestli jsou skupina nebo sólový projekt Jakuba Svobody. Odpovědi jsem dočkal poměrně brzy ("Kdo viděl můj poslední klip?"), ale i tak mi zůstala spousta nezodpovězených otázek, kam tenhle projekt směřuje a co chce vlastně sdělit (nějak se mi vybavili Southpaw), protože Svoboda mi jako frontman připadal nepřesvědčivý a občas až nechtěně směšný (promluvy mezi písničkami!) a to se mi u Trenta Reznora nestává. Na druhou stanu jsem to tentokrát vydržel až do konce, takže úplně beznadějné to nebylo. ;)

Pak začala na vedlejší scéně konečně ta pravá elektronická alternativa a koncert "pro pět lidí". To je samozřejmě trochu nadsázka, ale na hlavní scéně na druhé straně areálu už začala Florence & The Machine, takže publikum na ba:sel bylo značně prořídlé. Popis v oficiálních materiálech byl celkem výstižný, ale pro sebe jsem si přidal charakteristiku "něco mezi Björk a post-hudbou", přičemž hlavní rozdíl proti Björk byl klidnější zpěv.

Ba:sel jsou přímo archetypální dvoučlenná skupina: muž + žena, rozum + cit, elektronika + akustika, jin + jang a současně představují praktické dopady globalizace na pražskou hudební scénu. =) Mlčící Čech Daniel Vlček trávil převážnou část svého pobytu na pódiu tím, že si rukou přehraboval lehce přerostlé vlasy, ale kromě toho tam taky něčím kroutil a trochu ve stylu Petera Hooka vybrnkával na baskytaře. Ewelina Chiu ("Polka s čínskými kořeny vychovaná v Severní Americe") byla skutečně mírně šikmooká a kromě zpěvu hrála na klávesy (čili piano) a občas i na příčnou flétnu, což myslím není hudební nástroj, který by byl v posledních letech příliš v kurzu, ale já ho mám zvukově docela rád. Ewelina mě ale nejvíc překvapila svou češtinou, protože na rozdíl od většiny Poláků zvládala český přízvuk na první slabice a slabiny má zřejmě jen v gramatice. =)

Na Florence & The Machine jsem se zastavil cestou domů spíše z pocitu, že si musím udělat čárku, takže jsem se z velké dálky jen ujistil, že všechno funguje. Pódium ovládala chytrá horákyně oblečená do starší záclony, kapela hrála, sboristky zpívaly a zvuk byl v pořádku, takže jsem mohl v klidu zamířit na noční autobus a vyhnout se tak ušlapání po konci koncertu.

Buty rozdělují českou společnost ;)

Václav Hnátek, iDnes

Kapela kolem Radka Pastrňáka v posledních letech funguje bez většího mediálního zájmu a podle všeho tlačenku od novinářů skutečně nepotřebuje.

Už kolem šesté bylo pod pódiem slušně plno a hlavně celá partička zkušených hudebníků hrála jako o život. Buty vsadili hlavně na hity, takže zněly písně jako Jednou ráno, Demáček, Mám jednu ruku dlouhou nebo Nad stádem koní. Lepší začátek si festival ani nemohl přát.

Jaroslav Špulák, Novinky

Následoval koncert kapely Buty, která má nejlepší léta za sebou a na pódiu působí trochu unaveně. Má nicméně v repertoáru dost písniček, které diváky potěší proto, že se svého času staly rádiovými stálicemi.

I vprostřed hrůz a války zlé tu pěje slavík

Po tom, co jsem pro své pochybné účely zneužil Jaromíra Nohavicu, Karla Hálu, Jana Buriana a v podstatě i Petra Fialu (ne z ODS, ale z Mňágy!), jsem loni usoudil, že dozrál čas pro božského Karla a tohle z toho nakonec vylezlo. =)

(verze bez rekomprese je na Uložto)

Nejlepší slavík v kleci
se mohl podívat ven
Viděl tam podivné věci
A zase vrátil se sem

A znovu v kleci nám zpíval
že prý je poslem těch nejlepších zpráv
Ale za právo dál zpívat
se musel vzdát všech ostatních práv

Ref:
Slavičí tlukot zní
Nelze nám nám při něm spát
Ptáčku náš měl bys nám
klidu přát

Občas ho z té klece pustí
Venku si zas zazpívá
a do nás svým zpěvem hustí
že špatně tu nebývá

A znovu v kleci nám zpíval
že dobré zprávy prý přináší nám
a zpíval nám to tak dlouho
až tomu za pár let uvěřil sám

Ref

Jak roky běží vše se mění
tak to bývá
jedinou jistotou je slavík
A dál zpívá
.

Veselé historky z "natáčení"

Ve skutečnosti se mi tam Karel vloudil téměř neplánovaně.

Na počátku byla starší historka projektu Swedish House Mafia k písničce One, na kterou jim údajně stačil kousek dema zpěvu Pharrella Williamse. ("We had one phrase that we had from Pharrell and we made it into a whole song.) No jo, dnes je vlastně možné z pár slabik zpěvu poskládat úplně jinou melodii, která bude znít *skoro* jako původní zpěvák. Ale chtělo by to nějaký notoricky známý hlas... Tak že by třeba Karel?

Nechtěl jsem se pouštět do žádných hudebních experimentů, ale spíše udělat nějakou přímočarou "tucku" s poněkud retro zvukem, kde bude Karel prozpěvovat nějaké "nanana" nebo "lalala". První verze s využitím tří slabik (tradičně Reaper) mi ale připadala hrozně monotónní (přece jenom nejsem zrovna fanda čistokrevné EDM =), a tak jsem k tomu přidal i kus textu na téma "fenomén Gott v běhu času". To už trochu začínalo připomínat písničku, ale Karel si zasloužil dostat více prostoru, a tak jsem vzpomínal a pátral, kde Mistr nazpíval nějakou delší pasáž beze slov, která by se tam ještě hodila, až jsem narazil na nahrávku písně Jaro na frontě, která svým textem dalece překonala moji původní představu. =)

Původně se jedná o sovětskou válečnou píseň (přesněji zhudebněnou báseň) Соловьи (Slavíci) o tom, že i uprostřed hrůz války v noci zpívá slavík a ruší tak vojáky, které ráno čeká další boj. Karel Gott ji s českým textem nazpíval v době normalizace (1975) v neuvěřitelně pomalé verzi (ruské verze, které jsem pak porovnával, obvykle ve slokách a v refrénu mění dost radikálně tempo, takže působí o dost bojovněji), ale nevzpomínám si, že bych ji někdy slyšel, takže se zdá, že v ČSSR se z ní ani tehdy velký hit nestal. ;)

Nejvíc se mi zalíbila pasáž s textem "i vprostřed hrůz a války zlé / tu pěje slavík písně své", ale ta v rozpracované písničce bohužel rytmicky neseděla, takže jsem se musel spokojit s jinou částí, která vyznívá o něco ironičtěji, a s jistými komplikacemi a stříháním jsem ji do písničky napasoval a bylo skoro hotovo. Původně plánovaný koncept se tím pádem ovšem vytratil.

Pak jsem se bohužel chytil do stejné pasti, kde jsem skončil už s kresleným Janem Burianem.

Každá písnička potřebuje "obal", takže jsem začal velmi hrubým ilustračním obrázkem imitujícím vodovky (slovenský (!) program Rebelle). Pak jsem si řekl, že by se z něho dala udělat nějaká jednoduchá pohyblivá smyčka, takže jsem ho trochu překreslil, rozsekal ho na několik částí a vrstev (Affinity Photo) a rozhýbal to (starší verze Anime Studia, nyní opět pod jménem Moho*). Celkem to ušlo (až na zamýšlenou podobu, která se během animování kamsi vytratila =), ale bylo to trochu fádní, a pak jsem postupně přidával detaily a různou omáčku okolo, až jsem měl pro animaci asi čtyřicet vrstev a začala mi z toho jít hlava kolem, takže jsem si musel několik měsíců psychicky odpočinout a nechal animaci v zasutém adresáři na disku, kam chodí jenom Disk Cleaner. Po načerpání nových sil jsem polovinu věcí předělal, přidal další drobnosti a dalších čtyřicet prvků, závěrečnou smršť dobových symbolů (ImageMagick a JavaScript) a konečně usoudil, že už toho mám vážně plné zuby a že to tak i přes různé technické nedostatky a anachronismy raději nechám.

Je poměrně typické, že teprve po dokončení mě napadlo, že celý koncept tohohle videa je vlastně dost podobný prastarému klipu U2 Numb, který je navíc dějově nabitější, ale fakt to nebyl původní záměr. =)

*) Kdybych měl dispozici Moho 12, tak bych si býval mohl ušetřit dost komplikací a výsledek by asi vypadal o něco lépe.

Colours 2018

Pokud náhodou patříte mezi fajnšmekry (ehm), kteří čekají na reportáž z letošních Colours, tak mám pro vás špatnou zprávu: nebude. Letošní organizace se mi příliš nevydařila, a tak jsem svou účast musel oželet a byl jsem odkázaný jen na zprávy z médií. Při jejich čtení mě několikrát napadlo, že reportáže jsou většinou tak krátké, že se z nich téměř nic nového nedovím. Od toho byl jen kousek k tomu, abych z letošního ročníku napsal celou mystifikační reportáž "od stolu" (samozřejmě s odhalením na konci), ale nakonec jsem tenhle divoký plán zavrhnul a místo toho se rozhodl napsat alespoň něco málo o tom, co jsem chtěl vidět...

Bude to vlastně taková pozvánka s křížkem po funuse... =)

Emika

Od poloviční Češky Emičky, která ale bohužel česky nemluví, mám naposlouchané především první dvě převážně dubstepové desky (Emika (2011) a Dva (2013)) vydané u Ninja Tunes, kdežto minimalistické klavírní experimenty na desce Klavírní (2015) mě moc nechytly, ale rozhodně jsem ji chtěl vidět naživo a trochu mě překvapilo, že byla umístěna jen do elektronického stanu a navíc už odpoledne. Kdo chvíli stál, už stojí opodál...?

Tvrdý/Pomahač

Předpokládám, že tahle spolupráce se vyvinula od remixu, který Bonus udělal pro duo Kieslowski a který mi připadal jako dobrý kompromis mezi náladou originálu a modernějším zvukem. Před Colours se mi nepovedlo najít žádnou zvukovou ukázku nového materiálu, takže podoba koncertu byla dost nejasná... Ovšem taky ve špatném čase, takže předpokládám, že tam nebylo příliš narváno...

Future Islands

youtu.be/ovRm8s-mRcI

"Herring started compensating for the fact that he can no longer hit certain notes by growling, which in turn became distinctive on his vocals." =)

(nedokončeno)

Mít a nemít

Někdy na podzim se mi v hlavě vynořila starší a docela krátká písnička Petra Fialy "Mít a nemít" a ozývala se tam tak dlouho, až jsem si řekl, že bych si ji vlastně mohl zkusit nahrát. Jako obvykle jsem docela dlouho zasekl na harmonii originálu a když jsem měl konečně dojem, že jsem ji trefil, tak jsem usoudil, že se k té třítónové melodii stejně nehodí a udělal jsem to jinak.

Pak jsem si řekl, že dnes musí mít každá písnička své video, a tak v únoru vzniklo tohle... =)



Nějaké ty zbytné technické detaily:

Nápad na video jsem vlastně dostal během kolorování kousku Pyšné princezny, protože samotná animovaná barevná maska vypadá jako takové stylizované video. Myslel jsem, že prostě nahraju kus videa, nakreslím podle něho pár barevných snímků, pak nechám svůj program Frankensteiner spočítat nějaké interpolace a bude hotovo, ale samozřejmě to nešlo tak hladce. První testy vypadaly dost mizerně a bylo jasné, že pokud to nemá vypadat úplně příšerně, tak bych musel těch snímků nakreslit opět *mnohem* víc a to se mi už nechtělo opakovat. Zdálo se mi, že pohybující se obličej je v podstatě pořád dost podobný, takže by přece mělo být možné dopočítat se lepších výsledků.

A tak jsem dumal a dumal, až mě napadlo nejprve transformovat miniatury snímků. Výsledek byl docela nadějný, takže jsem celý program Frankensteiner radikálně přepsal tak, aby nejprve hledal podobnost v miniaturách snímků a pak postupně pokračoval přes větší kopie až k původní velikosti. Výsledný postup má samozřejmě stále svá omezení (není to zrovna neuronová síť) a na některých situacích si nevyhnutelně vyláme zuby (nový objekt v záběru, velká změna tvaru, posun kamery), ale vypočítané výsledky jsou při větších rozdílech mezi snímky výrazně lepší než u první verze a výpočet navíc trvá kratší dobu.

Trochu mě jen zamrzelo, že kdybych na podobný postup přišel dřív, tak bych si u Pyšné princezny asi ušetřil dost práce... =] Tentokrát jsem totiž musel ručně nakreslit jen 5 (slovy pět) snímků a všechny ostatní se z nich vypočítaly - přesněji řečeno jsem každé políčko nechal spočítat ze všech pěti nakreslených snímků a těch pět výsledků se pak zprůměrovalo. U složitějších scén by ta úspora určitě nebyla tak výrazná, ale i tak by to pomohlo.

Nejsem si ovšem jistý, jestli to celý proces tvorby tohohle videa nějak urychlilo, protože přepisování programu a ladění různých výpočetních koeficientů zabralo zhruba týden a zhruba stejně dlouho trvalo, než jsem se proskriptoval k takové podobě videa, se kterou jsem byl jakžtakž spokojen. Navíc se vlastně všechno počítalo pětkrát, takže přestože se doba výpočtu jednotlivých políček snížila, tak celková výpočetní doba se navýšila. Stále zbývá dost prostoru pro další technická vylepšení a optimalizace, tak snad někdy příště u nějakého úplně jiného videa... =)

Použitý software: FFMPEG (rozsekání původního videa na obrázky a spojení výsledku zase dohromady), ImageMagick (množení barevných fleků), Frankensteiner (rotoscoping a morfování osvětlení) a PNG-Blender (zkombinování barevných fleků, animované hlavy a záblesků osvětlení).

Bezbřehé moře kulturní polévky

Kdysi dávno na začátku devadesátých let, kdy naši kulturní cestu do Evropy osvětlovalo MTV Europe a The Chart Show, se na britské hudební scéně pohybovala skupina se záhadným Soup Dragons. Název jsem si sice úspěšně přeložil jako Polévkoví draci, ale nemohl jsem se zbavit dojmu, že mi v souvislosti s tím názvem něco uniká. Internet byl ovšem tehdy ještě v plenkách, takže jsem pátrání vzdal a tahle bezvýznamná záhada zůstala uložena někde v papírové krabici za dveřmi s nápisem "Pozor leopard!".



Teprve tento týden jsem ráno na ČT Art (v době, kdy tam z nejasných důvodů vysílají převážně dětské pořady ;) zahlédl kousek jakéhosi sci-fi dramatu, ve kterém vystupovala rodina mimozemšťanů upletených z růžové vlny a zelená bytost jménem Dračice Polívčice. Eh, cože?!



A protože už nejsou devadesátá léta, tak jsem si podezření mohl snadno potvrdit. Ten animovaný seriál se anglicky jmenuje The Clangers, hlavní hrdiny v něm skutečně zásobuje polévkou Soup Dragon a ta skotská skupina se skutečně pojmenovala podle téhle postavičky.

Vzhledem k tomu, že seriál je poměrně nový, mi tam úplně neseděla časová souslednost, ale to je tím, že ČT teď vysílá nové řady a původní seriál je už ze začátku sedmdesátých let. Mimochodem původní seriál se prý u nás kdysi vysílal jako Večerníček pod názvem Rámusíci, kdežto nová řada je uváděna pod názvem Břinčíci. A zatímco v britské verzi dělá vypravěče Michael Palin (of Monty Python), tak v české verzi musíme vzít zavděk Petrem Rychlým - ačkoliv musím uznat, že ta volba má taky jistou logiku.

Celá tahle poznámka samozřejmě nevyhnutelně směřuje k povzdechu, jak je každý jazyk spjatý se svým kulturním prostředím. To, že si člověk přeloží jednotlivá slova, ještě neznamená, že pochopí celý kontext. Předpokládám, že v Británii zná postavičku Soup Dragon většina lidí, kteří vyrůstali v sedmdesátých letech, kdežto u nás je z toho záhada. Utěšuje mě jen skutečnost, že Britové by si asi neporadili s názvy jako Tryskomyš nebo Muf Supermuf, ale ty bohužel žádná česká skupina nepoužila. Zachraňuje to jen skupina Lakomá Barka. =)

PS: S těmi překlady dětských pořadů je vůbec problém. Nedávno jsem v knížce Výtvarné umění Zeměplochy (Kidby/Pratchett) narazil na větu: "Chtěl jsem podat tohohle milého outsidera [Mrakoplaše] v duchu Fagina, jak ho podal Ron Moody, a Catweasla (postavička dětského TV seriálu z r. 2002)." Problém je, že Catweazle není z roku 2002 a především je u nás známý pod jménem Čáryfuk, takže anglické jméno většině českých čtenářům moc neřekne. Asi to Jan Kantůrek před lety taky překládal bez přístupu k internetu. ;)