Budoucnost lyžování u Frýdlantu

Co kdybychom pro potřeby lyžařů chtěli navýšit Lysou horu na 2000 m? Její okolí leží výš a kolem jsou jiné hory, které by mohly poskytnou materiál.

Gemini:

Abychom vrchol zvedli o 677 metrů a udrželi stabilní svahy (řekněme lyžařských 30°), nová koruna hory se musí rozkročit do obřích šířek. Nové svahy nemohou viset ve vzduchu – začnou padat dolů do okolních údolí (k Ostravici, Malenovicím a Krásné).

• Footprint nové špičky: Základna nového masivu by měla poloměr přes 1,1 kilometru od současného vrcholu.

• Zasypání údolí: Tento nový kužel by kompletně pohřbil slavnou hospodu u Veličků, údolí Mazáku a severní sjezdovku. Museli bychom vyplnit hluboká údolí stovkami metrů kamení, než by nová špička vůbec začala růst nad úroveň současného vysílače.

• Objem: Kvůli nutnosti vyplnit okolní hluboké propasti by objem potřebného materiálu neklesl tak dramaticky, jak by se zdálo. Potřebovali bychom zhruba 3 až 3,5 miliardy m³ materiálu.
  

  Abychom nakrmili Lysou horu, budeme muset její sousedy doslova vymazat z mapy. 

• Smrk (1276 m n. m.): Náš nejbližší cíl. Kdybychom Smrk kompletně odtěžili až na úroveň přehrady Šance, získali bychom zhruba 1,5 miliardy m³ materiálu. Smrk by přestal existovat, zbyla by po něm jen rovina.

• Travný (1203 m n. m.): Druhý na řadě. Kompletním zlikvidováním Travného bychom získali dalších cca 1,2 miliardy m³.

• Kněhyně (1257 m n. m.): Z té bychom museli seříznout celou horní polovinu, abychom dali dohromady zbytek.

Výsledek? Lysá hora by sice měla 2000 metrů, ale při pohledu z Ostravy by z panoramatu Beskyd zmizely všechny ostatní ikonické vrcholy. Vznikla by jedna gigantická velehora obklopená naprostou rovinou a obřími lomy.

Tento projekt by vyžadoval největší systém průmyslových pásových dopravníků a nákladních lanovek v historii lidstva. Ty by se natáhly vzduchem přímo z drceného vrcholu Smrku přes údolí Ostravice až na vrchol Lysé hory. Celé Beskydy by desítky let duněly zvukem obřích drtičů kamene a padajících skal.

Protože nemusíme vykupovat drahé pozemky a materiál máme „zadarmo“ (pokud nepočítáme ekologickou hodnotu zničených hor), ušetříme. Na druhou stranu, těžit tvrdý beskydský pískovec a dopravovat ho do extrémních výšek je technicky náročnější než kopat hlínu u Labe.

Odhadovaná cena: 800 až 900 miliard Kč.

 Pokud by se to však povedlo, lyžování na dvoutisícové Lysé hoře by bylo naprosto epické a na české poměry nevídané:

1. Skutečné alpské klima: Ve výšce 2000 m n. m. v této zeměpisné šířce už stromy nerostou. Vzniklo by tam regulérní horské tundrové pásmo. Sníh by tam ležel přirozeně od října do května, možná i déle.

2. Ledovcový efekt: Pokud by severní stěna měla sklon 30° a výšku přes kilometr, v zastíněných žlabech by se sníh udržel celoročně. Vznikl by tam první (umělý) český ledovec.

3. Laviny v Beskydech: S takovou výškou by do Beskyd dorazilo reálné lavinové nebezpečí obřích rozměrů, takže by horská služba musela vyfasovat odstřelovací děla na preventivní shazování lavin.

Byl by to sice bezkonkurenčně nejlepší lyžařský resort ve střední Evropě, ale beskydští turisté by vám pravděpodobně neodpustili, že jste jim kvůli tomu srovnali se zemí půlku pohoří!

 

Kam to AI povede?!

 Od AI si většina investorů slibuje především úsporu času a peněz, ale osobně mám silné podezření, že realita bude jiná. Jako modelový příklad mi slouží vývoj animovaných filmů zhruba za posledních 80-90 let.

Sněhurka (1937)

~3 až 4 roky (aktivní animace)
~600 až 750 umělců, animátorů a techniků

Toy Story 4 (2019)

 ~5 let (od prvních scénářů po render) 
~400 až 500 interních specialistů (plus stovky externích profesí)

Gemini to shrnulo takto:

Porovnání vzniku Sněhurky a sedmi trpaslíků (1937) a Toy Story 4 (2019) (zatím posledního celovečerního dílu této ságy) ukazuje fascinující skok v technologii a náročnosti. I když se kompletně změnil způsob práce – od tužky a štětce k superpočítačům –, paradoxně trvá výroba moderního 3D filmu přibližně stejně dlouho, ne-li déle.

Technologie sice animátorům neuvěřitelně rozvázala ruce v tom, co dokážou divákovi ukázat, ale čas na výrobu neušetřila. Ušetřené minuty se totiž okamžitě investují do extrémního detailu, o kterém se Waltu Disneyovi v roce 1937 ani nezdálo.

Přibližně stejný efekt očekávám i v jiných oborech. Místo toho, aby práce ubylo, se otevřou nové možnosti a lidé si najdou způsob, jak si vymyslet nějakou jinou. Místo rychlejšího dokončení stejné věci se tak za stejný čas vytvoří něco složitějšího.

 

Záhadný případ Marka Bella

Dnes jsem si po delší době pustil album Exciter skupiny  Depeche Mode z roku 2001 a zadumal se nad jeho specifickým zvukem. Album produkoval Mark Bell, který byl známý především z projektu LFO a z dlouholeté spolupráce s Björk. To je ovšem minulost, protože Mark Bell zemřel v roce 2014 ve veku 43 let.

43 let ovšem není úplně typický věk pro umírání, a tak jsem chtěl o příčině zjistit trochu víc. Bohužel, žádné veřejně dostupné informace nenaznačují, že by Mark Bell před svou smrtí trpěl nějakými zdravotními problémy. Všechny zprávy o jeho úmrtí uvádějí jako příčinu pouze "komplikace po operaci" (jaké?). Jeho rodina a přátelé "požádali v této těžké době o soukromí", a žádné další informace nebyly zveřejněny. 

Zkusil jsem tedy zapátrat trochu z jiné strany, co jeho úmrtí předcházelo, ale ani tam není příliš mnoho informací. Jeho poslední prací bylo album Biophilia Björk z roku 2011. V roce 2013 Björk oznámila, že sama pracuje na nových písničkách a o něco později navázala spolupráci s producentem Arcou. Přitom Bell, který s Björk spolupracoval nepřetržitě od roku 1997, v té době na ničem veřejně nepracoval, ale nepovedlo se mi najít žádné vyjádření, proč se přípravy nové desky náhle neúčastní.

Další časový bod se dá najít Wikipedii:

Dne 7. října 2014 Björk na své facebookové stránce oznámila, že se nezúčastní britské premiéry svého koncertního filmu Björk: Biophilia Live na londýnském filmovém festivalu BFI, protože je příliš zaneprázdněna prací na albu, a potvrdila datum vydání v roce 2015.

A to je téměř vše:

Mark Bell, britský producent elektronické hudby a člen dua LFO, zemřel 8. října 2014 ve věku 43 let v důsledku komplikací po operaci.  

 Björk se k Bellovu úmrtí vyjádřila na Facebooku 13. října 2014 až po tom, co byla zpráva zveřejněna v médiích a potvrzena vydavatelství Warp:

Miluji tě, Marku, a cítím se požehnaná, že jsme spolu vytvořili tolik hudby. Ať tvá hypersenzitivní povaha rozkvete, a kdekoliv jsi, doufám, že máš dobré reproduktory. 

Konzervativní a nejpravděpodobnější vysvětlení celého příběhu je nespíš to, že Bell měl zdravotní problémy už přinejmenším od roku 2013, ale nechtěl to zveřejňovat a Björk to respektovala.

Dal by se ovšem vymyslet i jiný příběh, který by zahrnoval dramatický hudební rozchod, přerušení veškerých kontaktů (reakce Björk až po pěti dnech), psychické problémy ("hypersenzitivní povaha") a na konec maskování skutečné příčiny smrtí. Pravděpodobně by se toho mohl ujmout třeba autor Amadea Peter Shaffer, ale ten už bohužel taky zemřel. Ta věc je mnohem větší, než tušíte!

 

AI jako křivé zrcadlo Stanisława Lema

Téměř všechny články na téma "budoucnost umělé inteligence" mi připomínají sci-fi povídku Stanisława Lema "Trurlův elektrobard" z knihy Kyberiáda.

Její zápletka se točí kolem počítače, který dokázal psát nejlepší poezii ve vesmíru, a dále zkoumá, jak na to reaguje společnost:

Básníci okamžitě svolali mnoho protestních schůzí a žádali, aby stroji byla další činnost soudně zakázána. Nikdo jim však nevěnoval pozornost. Redaktoři novin a časopisů byli naopak rádi, neboť Trurlův elektrobard, píšící pod několika tisíci pseudonymy současně, vytvořil báseň stanoveného rozsahu pro každou příležitost a tak vynikající kvality, že se čtenáři vždy o noviny poprali.

Pozoruhodné ale je, jak Lem celý konflikt staví:

Od té doby žádný básník nemohl odolat osudnému vábení, aby zkřížil lyrické meče s elektrobardem.

Přicházeli z široka daleka s aktovkami a kufry naditými rukopisy. Elektrobard nechal každého vyzývatele chvíli deklamovat, střelhbitě algoritmus jeho básní vystihl a v přesně stejném stylu složil verše dvě stě dvacet až tři sta čtyřicet sedmkrát lepší.

Brzy nabyl stroj takové zběhlosti, že už prvním či druhým čtyřverším porazil i nejzasloužilejšího poetu. Nejhorší ovšem bylo, že ze souboje odcházeli bez úhony jedině grafomani, veršotepci třetího řádu, kteří, jak známo, nedovedou odlišit verše dobré od špatných, takže o drtivé porážce, kterou utržili, neměli vůbec potuchy.

Skutečně může být básník poražen cizí básní? 

Tématu umělé inteligence se v nedávném rozhovoru dotkla i zpěvačka Suzanne Vega:

Trochu mě mate to bezbřehé nadšení, stejně jako míra strachu ohledně umělé inteligence. Poezie a psaní písniček jsou velmi osobní záležitost, stejně jako otisky prstů, takže jestli se mě ptáte, zda se bojím, že přijdu o své otisky prstů, tak se nebojím.

Nemyslím si, že umělá inteligence nahradí lidi. Vždycky můžeme vypnout zdroj, můžeme ten systém odstranit, ale nemůžeme odstranit lidskou duši. Vůbec nemám strach z toho, že by umělá inteligence začala psát písničky místo mě, pro mě. To se nestane.

Čím déle o tom přemýšlím, tím pokroucenější mi Lemův přístup připadá. Pro Suzanne Vega (Vegu? =) je poezie odrazem její duše, zatímco pro Lema to je jen produkt a prostředek k "porovnávání pindíků". Předpokládám, že skutečně existuje nezanedbatelná skupina tvůrců, kteří tvorbu berou jako intelektuální soutěž (a asi se tomu nedá úplně vyhnout), ale rozhodně tenhle přístup nemají všichni autoři a není to jejich hlavní motivací. Naopak si myslím, že většina básníků by o nějakou soutěž vůbec neměla zájem.

Úplně zcestný mi pak připadá Lemův "samozřejmý" předpoklad, že je možné kvalitu básní nějak porovnat ("veršotepci třetího řádu, kteří, jak známo, nedovedou odlišit verše dobré od špatných"). Jakékoliv umělecké dílů totiž působí na každého člověka jinak a ani "obecné uznání kvality" kritiky není trvalé a v průběhu času se mění. (Mnoho hudebních skladatelů nebo básníků, kteří byli v minulosti slavní a uznávaní, je dnes téměř zapomenuto a jejich díla jsou připomínána jen jako ilustrace dobového vkusu.)

Nabízí se ovšem nepříjemná otázka, jestli je možné Lemův přístup aplikovat i na jeho vlastní tvorbu. Co bylo hlavním důvodem jeho psaní? Chtěl nám něco sdělit nebo nám chtěl svým dílem dokázat, že je nejchytřejším spisovatelem?

Jimmy se potkal s Bohem

Už když jsem poprvé slyšel písničku "Jimmy Jones" skupiny Vanessa (zahajovala album Monogamy z roku 1994), tak jsem měl dojem, že je o nějaké konkrétní osobě (ať už skutečné nebo fiktivní), ale neměl jsem tušení o jaké.

Jimmy ví jak na to
Žene ho hadí síla
Konečně našel štěstí
Smrdí to jako síra
 
Jimmy se potkal s Bohem
S bohem anebo Ďáblem
Guyana žlutá řeka
Sedm set ovcí čeká
 
Jimmy Jones Jimmy Jones...
  
Jimmy vypij ten jed
Sám poznáš co to stojí
Až tam na druhý straně
Podržíš Hitlerovi
 
Jimmy to nejsou zbraně
Jimmy to není víra
Jimmy to není anděl
Ten co mu ruku svíráš
 
Jimmy chce odejít
Není způsob jak ho zastavit 

Během let jsem si na tenhle nevyřešený problém několikrát vzpomněl a pokusil se vypátrat, kterého Jimmyho Jonese tehdy autor textu Samir Hauser myslel, ale příliš se mi to nedařilo. 

Prvním problémem bylo, že Jim, Jimmy i Jones jsou celkem tuctová jména a jejich nositelů je i na Wikipedii spousta, takže bylo třeba pátrání nějak zúžit.

Druhý problém bylo to zúžení, protože ze zmínky o Hitlerovi a zbraních jsem získal dojem, že se ten příběh týká druhé světové války a tomu nic neodpovídalo.

Až dnes mě napadlo začít pátrat z jiné strany a snad jsem konečně padnul na toho správného Jonese:

James Warren „Jim“ Jones (1931 – 1978) byl zakladatel sekty Chrám lidu, propagátor rasové snášenlivosti a levicových myšlenek. 18. listopadu nařídil přítomným více než devíti stům členům své sekty hromadnou sebevraždu.

Další podrobnosti se dají najít na Wikipedii, ale když hodně zkrátím jádro celého případu, tak Jones po několika aférách odcestoval s více než tisícem svých oveček z USA do Guyany (ano, Guyany zmiňované v textu), aby zmizel z oči. Tam ale později přiletěl na inspekci senátor Leo Ryan s doprovodem, novináři a TV štábem. Toho chtělo využít několik členů sekty k tomu, aby se s ním vrátilo do USA. Před odletem se ale objevila skupina ozbrojenců a většinu výpravy postřílela. Části se ale povedlo zmizet v džungli, takže Jones zřejmě usoudil, že je konec, a proběhla hromadná likvidace členů sekty - částečně se jednalo o vynucené sebevraždy (vypitím jedu zmiňovaným v písničce) a částečně vraždy (injekcí). Samotný Jones se ovšem neotrávil ("Jimmy, vypij ten jed") a byl nalezen mrtvý s průstřelem hlavy. Celkem přišlo o život 918 lidí (909 členů sekty včetně 304 dětí a 9 lidí z inspekční výpravy), takže realita se tedy s textem "Sedm set ovcí čeká" poněkud rozchází.

I přes některé rozdíly ale tenhle případ dokonale zapadá do panoptika Samirových postav a témat, takže myslím, že to si můžu "odskrtnout" jako vyřešené. =}

... a vesele si jódluje jak Štajerák, jak Tyrolák či Bavor

Význam hudebních televizi přinejmenším od vzniku internetu vytrvale klesá, ale přesto jsem bral jako příjemnou jistotu, že když si na satelitu Astra naladím rakouskou hudební stanici GoTV, tak že tam s velkou pravděpodobností narazím na něco (z mého pohledu) poslouchatelného. 

To už ale pár dnů neplatí. 

1.6.2021 ve 3:00 GoTV ukončilo vysílání a jeho pozici na Astře obsadil kanál Stimmungsgarten TV. To je sice taky hudební kanál, ale dramaturgicky je zaměřen na alpskou lidovou scénu, takže v žertovných i dojemných klipech se vyskytují převážně sympatičtí mládenci v kožených kalhotách hrající za doprovodu elektronického bubeníka na tahací harmoniky. A samozřejmě jódlují.

Asi by bylo příliš odvážné pouštět se do komentářů typu "konec jedné epochy", ale stejně mě to svádí k bilančním úvahám. 

Je zřejmé, že TV s "moderní populární hudbou" se stávají věcí minulosti. Otázkou je, jestli to znamená, že mladí diváci a posluchači hledají "svou" hudbu jinde (nejspíš na internetu), nebo to znamená, že populární hudba ztrácí svůj společenský význam a v podstatě přestává být populární. Předpokládám, že částečně platí obojí, ale bojím se, že významnější vliv má ta druhá možnost. Koneckonců populární hudba nikdy nebyla "jen o hudbě". Z velké části to byla platforma generační revolty, hledání životních vzorů a tak všelijak podobně, jenomže přinejmenším část téhle funkce už nějakou dobu pokrývají jiná média a idoly (reality show a youtubeři nejrůznějšího zaměření a intelektuálních schopností), takže co teď s takzvanou populární hudbou? 

Zbývá ji samozřejmě funkce nostalgického spojení pamětníků s dobou jejich mládí (to splňuje jak TV Šlágr tak MTV 80s) a kulisy tanečních akcí, ale do budoucna bude její význam a dopad zřejmě dále pomalu klesat. Nabízí se srovnání s poezií, která bývala historicky ještě poměrně nedávno (tj. asi tak před sto lety =) jedním ze základních pilířů kultury, ale doby, kdy byla nábožně poslouchána na masových akcích, jsou zřejmě nenávratně pryč. (A to nemluvím o psaných blozích. ;)

Samozřejmě si nemyslím, že by populární hudba v dohledné době skončila na stejně bezvýznamné periferii kultury jako poezie, ale bude to mít čím dál těžší a nejspíš se z ní stane jen doplněk jiných médií. Když se totiž "tradiční" hudební fanoušek podívá na YouTube  a srovná počty shlédnutí nových "oficiálních" hudebních videí a plně amatérských písniček na téma Minecraft ("vlci zas vyli a já postavil tři vili") vzniklých v uplynulých deseti letech, tak ho to trochu rozesmutní... =}

Jak psát písňové texty na počítači

Pokud se vám nechce moc číst, tak stručná odpověď zní: "do tabulky". ;) Pro ty ostatní je určeno následující subjektivní povídání.

Při nedávném sledováním pořadu Karla Šípa Minišou s Jaromírem Nohavicou mě samozřejmě zaujala pasáž o praxi při psaní písňových text:

Ty nepíšeš do počítače?

To je taky dobrá otázka. To je strašně dobrá otázka. Když člověk píše do počítače - miluju počítače, píšu různé věci do počítače, do těch textových editorů - tak když píšeš do počítače, píšeš vždycky načisto. Tam se nedá škrtat. Tam prostě napíšeš slovo a když ho tam nechceš, tak ho deletuješ... Takže pořád tam máš poslední, čistou verzi. Ale teď pozor! Ty jako kluk z oboru to znáš. Bílý papír. Tady začnu psát, nelíbí se mi to, škrtnu to. Píšu tady, ale pořád to tam mám. Kdyby náhodou... A teď v houštině těch slov, těch škrtů, toho všeho, z toho to roste. Z toho to vzniká jako strom. Kdežto na tom počítači to je: Já teď tady, ne. Zde. Já teď zde. Pořád máš tu jedinou čistou verzi. A ta slova, která ti odešla, už mizí do nenávratna, už jsi je deletoval.

Už si ani nevzpomeneš co tam bylo.

Kdežto tady, na tom bílém papíře to máš jako houštinu, jako prales, jako džungli a hledáš v tom, škrtáš, podtrháváš, to je dobré, to je výborné. Takže opravdu píšu jedině na bílý papír.

Edit 2023: Podobně svůj způsob tvorby popsal i Michal Malátný.

Udělám si procházku a do rytmu kroků se mi krásně rýmuje. Často si věci nahrávám do telefonu, ale když je ten rým opravdu dobrý, tak nemusím, protože si ho pamatuju a znovu mi naskočí. Naprostou většinu věcí jsem vymyslel někdy mezi jedenáctou a jednou ranní.

Aha, pracujete s počítačem.

Mám rád tužku a papír. Do „compu“ nepíšu texty nikdy. Na papíru můžete škrtat, rozstříhat si to, skládat jako skládanku. To mě baví po těch nocích si dělat.

Protože do toho taky trochu fušuju, tak bych to rád trochu rozvinul, i když to tedy není nic převratného. =)

Já jsem svůj tvůrčí proces obvykle začínal bez jakýchkoliv pomůcek. Prostě jsem vymýšlel a přemýšlel, a když jsem měl v hlavě pohromadě pár ucelených řádků, tak jsem našel nějaký papír a výsledek si zapsal. Když jsem měl podobných papírků víc a začaly se mi ztrácet, tak jsem si pro tyhle účely pořídil sešit (a pak druhý a třetí) a vymyšlené polotovary zapisoval do něj.

To byl krok žádoucím směrem, ale s odstupem času jsem zjistil, že některé poznámky jsem tak odbyl, že je po sobě později nemůžu přečíst. Navíc jak textů přibývalo, tak se mi začalo stávat, že jsem si při psaní matně vzpomněl na něco podobného, co jsem začal psát, ale nedokončil, někdy dříve. Bylo to podobné téma, ale jiná slova a teď by se to sem zrovna hodilo, ale jak to přesně bylo a kde to vlastně mám zapsané?

Nebylo zbytí - bylo třeba texty digitalizovat čili prostě přepsat do počítače, aby se v nich dalo rychleji vyhledávat. Nepřepsal jsem tehdy všechno (část jsem rovnou zavrhnul), ale i tak to byla docela otravná činnost, takže od té doby se snažím psát poznámky rovnou (nebo alespoň co nejdřív) do nějakých textových souborů.

Během psaní delšího textu ale téměř vždy narazím na "problém druhé sloky". První sloka obvykle vznikne poměrně snadno a ruku v ruce se základem melodie, takže není ničím omezovaná, ale druhá sloka už je na tu první vázaná strukturou (melodie, počty a délky slabik) i tématicky. Někdy se z první sloky může stát refrén nebo druhá sloka, ale každopádně dokončení písně obvykle vyžaduje více přemýšlení a předělávání než její zahájení. Člověk se vrací, přehazuje, hledá významové zkratky, mění slova i jejich pořadí, aby se třeba nakonec vrátil k něčemu, co tam měl napsané už před půl hodinou. K tomu všemu se klasický textový editor (Poznámkový blok nebo Word) příliš nehodí, protože text v něm plyne shora dolů. I když si zavrženou část nechám někde v souboru, tak obvykle skončí někde dál od místa, kde by měla být a je to trochu nepřehledné.

Pro tyhle účely tedy obvykle používám tabulkové procesory - ano, myslím MS Excel, Calc z LibreOffice nebo nejčastější Tabulky Google. =)

Textové polotovary se tam dají snadno nakopírovat a rozmístit na ploše tabulky vedle sebe, a pak z nich v prvním sloupci "A" sestavit hrubou strukturu. Pokud se mi nějaká pasáž nezdá, tak si poznámky a alternativy píšu do vedlejších sloupců na stejných řádcích. Když se doberu podoby, se kterou jsem spokojen, tak si předchozí podobu zkopíruju do volného prostoru vpravo (co kdyby se něco z toho ještě hodilo) a do prvního sloupce přesunu tu aktuální verzi. Tím pádem (většinou) v prvním sloupci stále vidím celou aktuální podobu a dalších sloupcích poznámky a zavržené varianty.

Samozřejmě to nezaručuje, že tak napíšu dobrý text, ale vzhledem k tomu, že spoustu věcí nechávám dlouhodobě "odležet" a vracím se k nim s dlouhými odstupy, je to asi nejlepší způsob, jak všechny poznámky udržet pohromadě, jakžtakž se v nedokončeném textu vyznat i po několika letech a ve velmi řídkých případech ho i skutečně dokončit. =)

Edit 2022-06-06

V pořadu Slyším poprvý s Amelii Siba a Jamesem Harriesem jsem se ujistil, že "problém druhé sloky" není jen můj výmysl, ale empiricky prokázaný fakt.

James Harries svůj přístup českoanglicky popsal takto:

A snažit dokončit i s tím, že ta druhá sloka možná není moc dobrý. Ale k tomu se vrátím. Nebo vyhodit, vyměnit first verse with second verse a najít cestu, ale hlavně dokončit ta písnička. Pak člověk vždycky může vrátit, editovat a tak.

Pokusím se to aplikovat i u sebe, ale nejsem si jistý, jestli to bude stačit. =}

Edit 2026-10-05

Na "problém druhé sloky" jsem narazil i u The Beatles. Podle Paula McCartneyho se často stávalo, že John Lennon přinesl rozpracovanou písničku, která měla jen první sloku a refrén. Druhá sloka ale vyžadovala více přemýšlení, a tak bylo lepší, když na ni byli dva.

Jak psát popové texty (s ozvěnou)

Tohle zřejmě docela dobře ilustruje význam a dopad textů v (nejen?) současné populární hudbě. Zřejmě existuje nějaká neoficiální a empiricky stanovená kvóta, která povoluje v písňovém textu nejvýše jednu metaforu, protože běžný posluchač jich více nezpracuje.

Pak producent začne pracovat na akordech, zatímco Sia píše text.  Začíná "hookem" (t.j. pasáž, která by měla posluchače zaujmout), což je obvykle koncept, na který na zavěsí celá písnička - metafora nebo obraz: diamanty, titan nebo dvojitá duha. Pak se přepne do méně instinktivního a více logického modu a doplní zbytek textu obraty, které podporují centrální koncept a vydojí původní metaforu.

"Dřív jsem své texty příliš analyzovala," říká Sia. "Chtěla jsem být fakt cool." Její popové písničky jsou teď téměř odbyté. Říká, že v jistou chvíli zjistila, že lidé texty neposlouchají a - pokud jde o "hook" - chtějí něco povzbuzujícího: "z oběti k vítězství".

(Sia v článku v časopise Rolling Stone)


Když se nad tím trochu zamyslím, tak v podstatě totéž říkal před lety i Jiří Suchý:

"... písnička proti poezii má daleko menší šance pro zaujetí posluchače, poněvadž tu poezii psanou si může člověk dát dvakrát, třikrát nebo pomalu si to číst a přemejšlet si, kdežto písnička prolítne a buď chytne, nebo nechytne. Musí tam být větší koncentrace a výraznější nápad. Takovej generální, to čemu se říká třeba slogan písničky. Na to se dneska dost zapomíná.

Slogan u písničky je třeba Včera neděle byla nebo Naraž si bouřku ještě více do čela. Výraznej verš, kterej lidi chytne, kterej se potom dá různě doplňovat, obměňovat, na kterej se dá navazovat. Je dobrý dokonce, když se několikrát opakuje a stává se refrénem a zní v uších. Většinou při prvním poslechu se lidi zapamatujou jen ten slogan. Teprve když se jim slogan líbí, tak se píděj po písničce dál.. Mnohdy by mladí textaři psali krásný básničky, ale není tam to, co z nich dělá písničku, a to je právě ten výraznej jeden nápad, ta “bouřka do čela“. Většina lidí, když si tenkrát chodila kupovat desky, tak říkala Máte bouřku? To slovo tehdy nebylo v písničkách frekventovaný. Nebylo běžný a lidi chytlo. Stejně je chytlo klokočí, po babičce klokočí byl myslím velice dobrej slogan. To utkví."

(Jiří Suchý - už jsem citoval dříve v Býti textařem)

Zdá se, že "tak to prostě je", ale osobně mi to připadá trochu smutné, protože většina písniček, které mám rád kvůli textu, tuhle kvótu překračuje. Asi to je jeden z prvků, který tvoří hranici mezi mainstreamovým popem a menšinovou snahou o umění... =}

Pop na akordové dietě

Motto:

Dnešní hudbu překrývá hromada technologie. Když ji odstraníte, zjistíte, že melodie chybí, harmonie je tam málo, rytmus se pořád opakuje…

Emil Viklický

Čas od času se ze studijních důvodů snažím analyzovat cizí popové písničky a v poslední době mě docela překvapuje, jakou harmonickou strukturu nakonec objevím - totiž často téměř žádnou. Spousta současných hitů vystačí s jediným akordovým kolečkem od začátku až do konce - předehra, sloka, refrén, všechno jedno.

Možná je to jen subjektivní dojem, ale připadá mi, že pop konce 60. let byl harmonicky i rytmicky poněkud komplikovanější a přinejmenším bývalo zvykem harmonicky od sebe odlišit jednotlivé části písničky (sloka, refrén, mezihra, ...), nebo se dokonce měnily tóniny, rytmy a vymýšlely se všelijaké podivnosti. To všechno se v hudbě samozřejmě používá i dnes, ale příliš se to netýká mainstreamových popových hitů.

Namátkou pár příkladů:

Röyksopp: What Else Is There? - C#mi A (skoro celé)

The Weeknd + Daft Punk: Starboy - Ami G F G

Calvin Harris + Rihanna: This Is What You Came For - "Ve druhé sloce se sled akordů trochu liší, ale pokud chcete, můžete hrát celou písničku Ami F G C."

Nicki Minaj + Ariana Grande: Bed - Emi D G Ami

DJ Snake, J. Balvin, Tyga - Loco Contigo - C#mi F#mi

Vypadá to, že čím větší důraz je kladen na "produkci" a zvuk, tím méně se pop zabývá harmonií. Všechno je pravidelnější, předvídatelnější a prostě primitivnější.

Otázkou je, čím si to vysvětlit:

1. Autoři více akordů neznají

Tohle vysvětlení je lákavé, protože by se dalo vykládat tak, že popové hity může skládat kdokoliv a není k tomu nic moc potřeba umět, ale téhle variantě úplně nevěřím. =)

2. Autoři jsou líní

U autorů, kteří vyrostli u počítačů, je oblíbený tvůrčí postup, kdy si vyrobí jeden "pattern" (třeba čtyři takty) a celý track pak vystaví tak, že se tenhle základ opakuje a jen se vypínají, zapínají nebo efektují jednotlivé stopy. Výhodou je, že autor se nemusí potýkat s nahráváním nebo klikáním spousty různých motivů, ale prostě pořád dokola využívá ty samé stavební bloky a všechno stále ladí.

3. "Lidi to tak chtějí"

Obávám se, že nejpravděpodobnější vysvětlení je tohle. Průměrný posluchač rádia miluje předvidatelnost, repetivnost a jednoduché melodické motivy, které mu písnička natluče do hlavy, aby si ji mohl už v její polovině pobrukovat spolu s rádiem.

Tak pojďme do toho! =}

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Ok...Im not a luddite, but....🤭

Příspěvek sdílený Tara Busch (@tarabusch), Čen 12, 2019 v 4:27 PDT

Separace vokální stopy

Pokud jste někdy pocítili potřebu zremixovat (čtěte zprznit ;) cizí nahrávku, tak asi víte, že je potřeba nejprve získat samostatné nesmíchané stopy (tj. zpěv, kytara, basa, bicí, klávesy, atd.). Ty vám obvykle může poskytnout sám interpret (čas od času někdo stopy publikuje pro fanouškovské remixové soutěže) nebo se takové soubory (ze starých soutěží, z bonusových médií, z her typu Rock Band nebo uniklé ze studia) dají najít na specializovaných polopirátských webech, které mívají v názvu termíny jako "Remix Stems", "Remix Packs", "Acapella", "Instrumental" a podobně.

Problém je, pokud se chcete pustit do neoficiálního remixu něčeho, co nikdy nikdo po stopách nezveřejnil, ale i to je dnes do jisté míry řešitelné. =)

Klasický postup

Za starých časů existovalo jediné a nikoliv dokonalé řešení - ekvalizér. =) Kompletní nahrávka se prostě protáhla přes ekvalizér s pásmovou propustí zhruba od 100 Hz po 8 kHz (v horším případě třeba až 200 Hz - 4 kHz - podle vkusu každého soudruha =) a výsledkem byl "telefonní" zvuk bez basů (baskytary a kopáku) a výšek (činely a většina sykavek). Pak se vystříhaly pasáže, kde zpěv vůbec nebyl, a děj se vůle boží.

"Karaoke mode"

S postupem digitalizace a popularizací karaoke se objevily různé "pluginy" pro mp3 přehrávače, které se více či méně úspěšně snažily separovat nebo naopak potlačit zpěv. Většinou také vycházejí z předpokladu, že nejhlasitější části zpěvu (tedy samohlásek, které tvoří tóny) se pohybují zhruba v rozsahu 200 Hz až 4 kHz, a jako pomocné kritérium používají pozici zvuku ve stereo prostoru. Zpěv se tradičně umisťuje do středu mixu (tj. je stejně hlasitý z levého i pravého reproduktoru), takže za zpěv se pak považují ty frekvence, které jsou v daném rozsahu a navíc jsou stejně zastoupeny v levém i pravém kanálu.

U elektronické hudby, kdy jsou jednotlivé takty často na bit stejné, se pak dá použít "odečtení fáze". To znamená, že se do jedné stopy umístí část nahrávky bez zpěvu s převráceným záznamem a do druhé stopy jiná část, kde je stejný hudební doprovod a navíc zpěv. Pokud se obě nahrávky dokonale srovnají a liší se skutečně pouze přidaným zpěvem, tak výsledkem jejich smíchání bude samostatný zpěv. Jak asi tušíte, tak tohle je v praxi málokdy použitelné, protože i v případě, že by byl doprovod zcela stejný, se obvykle celý mix ještě protáhne kompresorem dynamiky, takže se hlasitost doprovodu nějakým způsobem změní, ale někdy je výsledek možné alespoň použít jako základ pro jiné metody.

"Ruční editace frekvenčního spektra"

Dalším vývojovým stupněm byly aplikace typu Spectral Layers (Sony, pak MAGIX, nyní Steinberg), kde má uživatel k dispozici frekvenční mapu zvukového záznamu a může myší přidávat nebo ubírat zastoupení různých frekvencí. Teoreticky je tak možné vyseparovat jakýkoliv zvuk, ale prakticky je to neuvěřitelná piplačka s nejistým výsledkem.

"Umělá inteligence"

Program, který dnes nemá umělou inteligenci, jako by nebyl. =) Zatím jsem se nikdy neodvážil prostudovat celý princip skutečně do hloubky, ale hodně přibližně a zjednodušeně se jedná o metodu, kdy se pomocí FFT získá časově proměnný frekvenční histogram, kterým se pak krmí neuronová síť. Ta by měla být schopna rozpoznat, které frekvence k sobě patří a společně tvoří jeden nástroj nebo hlas.

Většina podobných projektů byla donedávna ve stavu experimentu, ale to se změnilo někdy v roce 2018, kdy se na webu objevila stránka PhonicMind. Tam můžete nahrát libovolnou hudební nahrávku a webová aplikace se jí pokusí rozdělit na vokální stopu a doprovod. Výsledky jsou už poměrné solidní, ale jedná se o komerční projekt, takže se buď dočkáte jen 30 s ukázky nebo musíte za separaci celého záznamu zaplatit pár dolarů a to nepřeje velkým experimentům. =}

Naštěstí byl minulý týden zveřejněn i projekt Open-Unmix. Je skutečně "open", což znamená, že je k dispozici zdarma a počítá se s dalším vývojem a "trénováním" rozpoznávacího modelu, ale bohužel to taky znamená, že k němu zatím neexistuje zrovna uživatelsky přívětivé prostředí.

Pokud chcete projekt zkusit na svém počítači, tak potřebujete stáhnout zdrojáky v Pythonu, nainstalovat distribuci Pythonu Anaconda, naimportovat "prostředí" aplikace (na PC bez VGA s podporou CUDA lze použít soubor "environment-cpu-linux.yml"), doinstalovat modul "pytorch-cpu" (conda install pytorch-cpu torchvision-cpu -c pytorch) a za příznivého počasí si to stáhne natrénovaný model a po několika minutách žvýkání to vygeneruje separované stopy nebo v horším případě chybové hlášení, že vám došla operační paměť. ;) (Při konverzi 4minutové písničky se mi běžně zaplnila celá 8 GB RAM a PC chvílemi přestávalo reagovat.)

Proti PhonicMind jde Open-Unmix ještě o dva kroky dál - jeho výstupem jsou čtyři samostatné stopy (vokály, basa, bicí a zbytek). Výsledky separace jsou logicky lepší u "přehlednějších" nahrávek (folk-rock) a naopak horší u nahrávek se zkresleným zpěvem nebo s neobvyklým nástrojovým obsazením, ale v každém případě to považuji za zatím nejlepší aplikaci tohoto druhu. =)

Pokud nechcete nic instalovat, tak si aplikaci můžete zkusit na virtuálním počítači přes Google Colab (Open in playground, Runtine - Run all), kde je možné jako vstup zadávat i odkazy přímo na hudební videa na YouTube, ale je třeba počítat s tím, že virtuální počítač má své limity a je schopen zpracovat jen kratší úseky. (Při mých testech byla maximální fungující délka záznamu cca 2:20. U delších ukázek se virtuální počítač odpojil.)

Outsourcing národního filmového dědictví

Dnes jsem se dočkal nepříjemného překvapení, když jsem zjistil, že u mého kolorovaného videa z Pyšné princezny se na YouTube objevilo upozornění:

---

Vlastník autorských práv využívající systém Content ID vznesl nárok na určitý materiál ve vašem videu.
Jedná se pouze o upozornění. Nemusíte se bát. Nečekají vás žádné problémy a stav vašeho účtu není touto situací ohrožen.
U vašeho videa se buď zobrazují reklamy (a příjmy z nich jdou do rukou vlastníka autorských práv), nebo si vlastník autorských práv nechává zasílat statistiky ohledně přehrávání vašeho videa.

Název videa: Pyšná princezna - kolorovaná ukázka
Nárokováno uživatelem: BlueSkyFilm

---

Cože?! Jaký BlueSkyFilm? Jediná instituce, která by něco takového mohla požadovat, je přece NFA čili Národní filmový archiv!

V první chvíli jsem chtěl na YouTube rovnou poslat protest, ale pak jsem začal pátrat a na webu NFA jsem našel zprávu z listopadu 2018:

---

Výsledky veřejné soutěže: Správa filmů Národního filmového archivu a Státního fondu kinematografie na serveru YouTube
(...)
Hodnocení nabídek probíhalo z hlediska jejich ekonomické výhodnosti v podobě výše podílové odměny pro Národního filmový archiv. Nejvyšší podílovou odměnu nabídla společnost Blue Sky Film Distribution a.s. (IČO: 27401413) a s touto společností tedy Národní filmový archiv uzavře smlouvu.
V Praze, dne 1.11.2018

---

Zpráva je velmi stručná, takže si nejsem úplně jistý, co všechno se z ní dá vyvozovat, ale zkusme to.

Předpokládám, že formulace "správa filmů na serveru YouTube" neznamená jen "dožadování se peněz za filmy, které na YT nahrál někdo jiný", ale především "nahrávání filmů na YT", a že "výše podílové odměny" znamená, že NFA za to bude dostávat pouze podíl z peněz za reklamu, které od YT dostane Blue Sky Film. To by byl celkem zajímavý posun, protože v oficiálním ceníku NFA je položka:

VoD, IPTV či jiná internetová distribuce (max. 5 let)
6000 Kč / 1 minuta

V podstatě by to bylo "uznání porážky", protože si nemyslím, že by kterýkoliv starý český film mohl na internetu za 5 let vydělat za reklamu 600 000 Kč.

Po dalším hledání jsem na YT objevil nový kanál vytvořený v rámci téhle akce.

Česká filmová klasika (322 odběratelů)

Kanál ke dnešnímu dni obsahuje čtyři filmy (Už zase skáču přes kaluže, Tři přání, Žebrácká opera a Barbora řádí) se sledovaností v řádu jednotek tisíc a při spuštění jsem se nedočkal žádné reklamy. Předpokládám, že to je především proto, že kanál zatím nesplňuje podmínky pro zpoplatnění (především minimální počet tisíce odběratelů). U mého videa je ve vlastnostech použitá záhadná formulace "Zpeněženo v některých oblastech", což by se dalo vysvětlovat tak, že je zpeněženo jen mimo ČR, ale pochybuji, že by staré české filmy přilákaly nějaké významné množství lidí mimo ČR.

Další věc, která mě trochu překvapila, je skutečnost, že u nahraných filmů není vidět ani náznak snahy o nějaké vylepšení kvality. To je sice pochopitelné (byla by to práce navíc, kterou by někdo musel zaplatit), ale současně to znamená, že firma Blue Sky Film nedělá nic jiného, než že převezme z NFA zdigitalizovaný film a bez dalších úprav ho nahraje na YT. Je možné, že mi něco uniká, ale skutečně mi není jasné, proč filmy ze svého archivu nenahrává na YT přímo NFA (zvládl by to libovolný IT student v rámci brigády) a proč se o tu trochu peněz za reklamu chce ještě dělit s další firmou.

Nejvíc se mě ale samozřejmě dotklo, že firma Blue Sky Film shrábne i (případné) peníze z kolorovaného videa, kde jsem zhruba dvě třetiny obrazových dat (tj. barvu a opravy škrábanců) doplnil já. Je to samozřejmě stále Pyšná princezna, ale zcela jistě to není stejný materiál, který má v archivu NFA. Nejsem si jistý, jak vlastně YT řeší případy, když je v jednom videu použitý materiál více různých autorů, ale mám podezření, že nijak a že z hlediska YT je vlastník pouze jeden.

PS: Já jsem za současných podmínek nemohl video zpoplatnit, ani kdybych chtěl, protože nemám tisíc odběratelů a nejspíš je ani nikdy mít nebudu. =}

Sun Wu-Neil

Na první pohled bylo klíčové slovo téhle zprávy "Gaiman":
Neil Gaiman Embarks On A 'Journey To The West'

Takže to máme opičího krále Sun Wu-Kunga, scénář Neila Gaimana, režii Guillerma del Tora, technický dohled Jamese Camerona, rozpočet 3x $100M - a samozřejmě čínského producenta.

To pak člověka začnou napadat i další věci - například že tohle je možná první vlaštovka nějakého nového trendu, velmi zřetelný signál ústupu Hollywoodu i USA z tradičních pozic posledního století a naopak hospodářského i kulturního nástupu Číny. Na druhou stranu je pořád docela dobře možné, že celý tenhle filmový projekt skončí do ztracena nebo dokonce fiaskem, takže s nějakými závěry ještě chvíli počkám, ale zůstávám ve střehu. =)

Indiáni už čtrnáct dní sbírají dřevo

Technics prý do konce roku skončí s výrobou analogových gramofonů... Pokud je to pravda (oficiální vyjádření zatím zřejmě chybí), tak je to možné brát jako znamení konce jedné éry. A pokud to pravda není, tak už samotná fáma vypovídá o tom, že to se to dá čekat každou chvíli. Moment - srovnejme si čas! ;)

Contrast war

Tento týden jsem dostal do mailu link na další článek na téma "loudness war" a při jeho čtení jsem pocítil silnou touhu jeho autorovi něco sdělit. Ovšem "přispívat do diskuze mohou pouze přihlášení uživatelé", tak s tím budu budu zaclánět tady... =)

Ostatně o kompresi dynamiky už jsem dřív psal (tady a tady) a ten první článek mohl a měl končit srovnáním komprese dynamiky u zvuku a obrazu. Tak teď je možná vhodná chvíle to napravit...

Takže co mě vlastně otrávilo?

Oko je vnímavější než ucho, alespoň co se představivosti týká. Abychom vám přiblížili rozdíl mezi přirozenou krásou hudby a její zkreslenou a komprimovanou podobou, vypůjčili jsme si slavnou Monu Lisu Leonarda da Vinciho:



První obrázek je nezměněnou reprodukcí obrazu. Druhý obrázek byl vytvořen "kompresí" prvního, tj. změnou rozlišení na nižší. Do třetího obrázku je zaneseno "zkreslení". Myslím, že není potřeba k tomu něco dalšího dodávat. Už chápete, jaký paskvil nás nutí nahrávací společnosti poslouchat?

Tak tudy ne, pánové! Pokud si někdo myslí, že obrazovým ekvivalentem zvukové komprese dynamiky je datová komprese JPEG, tak by se do psaní podobného článku neměl vůbec pouštět. JPEG komprese sice taky má svůj zvukový ekvivalent, ale tím je formát MP3. To, co mělo být vidět na ukázkových příkladech, jsou funkce, které pracují s dynamikou barev - tedy funkce, které v grafických programech jmenují jas, kontrast, sytost, úrovně a podobně. Vůbec nejbližší analogie komprese dynamiky audia je funkce "křivky" nastavená tak, aby zvyšovala kontrast. Podobně jako u komprese dynamiky zvuku umožní, aby více vynikly "tišší" středové odstíny, ale "hlasitější" barvy na kraji dynamického rozsahu se slévají do jediného sytého odstínu.



(První obrázek je původní, druhý má pomocí křivek barevnosti kontrast lehce zvýšený a třetí ho má už trochu "přepálený".)

Ale pokud už mluvíme o analogii mezi obrazem a zvukem, tak co takhle srovnat i přístup posluchačů a diváků?

Připadá mi, že zatímco nářky o degradaci hudby vlivem komprese dynamiky nebo mp3 komprese jsou slyšet v podstatě neustále, tak grafici jsou (poměrně) v klidu. Nebo kdy jste naposledy slyšeli, že by si někdo stěžoval, že formát JPEG je pro losery a že uživatelé prohlížející si na webu JPEGy snižují kvalitu estetického vnímání? Nebo dokonce že by si někdo stěžoval, že někdo jiný zvýšil u fotky kontrast a tím diváka připravil o plnohodnotný zážitek z jejího vnímaní v celém jejím barevném dynamickém rozsahu? Nebo že jsou fotky v dnešních časopisech příliš barevné a že dřív mívaly přijemné pastelové odstíny, které tak neunavily oko diváka? =)

No dobře, na fotowebech se občas někdo takový najde, ale audiofilové jsou v tomhle nějak hlasitější. (Že by to bylo tím, že jsou zaměření na zvuk, kdežto výtvarná činnost je poměrně tichá a introvertní? =)

Tak či tak mi to připadá lehce absurdní, protože celý ten boj vychází z předpokladu, že před tím "masteringem" máme k dispozici nějaký ideální a naprosto dokonalý záznam reality (zvuku nebo hudby), což je samozřejmě nesmysl. Celý řetězec při vytváření záznamů je vždycky plný omezení – omezený dynamický rozsah má mikrofon, zesilovače, pásek nebo vinyl a s podobnými omezeními se potýká i objektiv, film, digitální senzory, monitory nebo fotopapír. Realitu prostě už z principu není možné zaznamenat bez nějakého zkreslení. A aby to nebylo málo, tak na konci celého řetězce jsou „konzumenti“ (lepší slovo, který by se dalo použít na obě oblasti, jsem nenašel), z nichž každý má oči a uši a každé z nich je trochu jinak citlivé a dokáže vnímat jen určitý frekvenční rozsah barev nebo zvuků a samozřejmě v různém dynamického rozsahu. Konzument tak bude vždy nevyhnutelně vnímat záznam jinak než ve skutečnosti, ale nikde není řečeno, že tu změnu bude vnímat jako zhoršení – tedy pokud se nejedná o militantního audiofila. ;)

Samozřejmě, nic se nemá přehánět (ano, touto kouzelnou větou si vytvářím pozice pro případný částečný ústup z dobytých pozic ;), ale jsem v tomhle bodě spíše optimista. O všem důležitém rozhodne vkus průměrného konzumenta, který tu hypotetickou "ideální kvalitu" sice do určité míry degraduje, ale nakonec se to stejně vždycky ustálí na nějaké úrovni, která ještě bude použitelná (koneckonců všechny fotky dnes taky nemají přepálený kontrast ;), takže by mi udělalo radost, kdyby se o té kompresi dynamiky přestalo psát jako konci světa, ale tuším, že to bych toho chtěl moc… =)

Jeden label vládne všem

Já už jsem si sice všimnul, že se pokles prodeje CD začíná týkat i poměrně známých jmen, ale tohle mě přece jenom trochu překvapilo:

we spent the day discussing the future of the P as we are free... well free of a deal and free of comitment... for now! with the world being the way it is there are lots of options open......but if you lot have any bright ideas of how we should sell our music in the future lets us know, why not! i dont think that were into giving out music away for free to be honest...it fukin takes ages to write and we have to heat our swimming pools.....!!!

Autorem téhle výzvy je Geoff Barrow z Portishead a dopustil se ho na blogu na myspace. Trochu překvapivě se do něj (skoro) nikdo nepustil kvůli tomu vtipu o bazénu (Portishead mají zřejmě poměrně inteligentní fanoušky a navíc všichni určitě viděli tu reportáž - část 1 - část 2 - část 3 - část 4, kde Adrian Utley předvádí studio a bazén tam nikde nebyl vidět - zřejmě se mu elegantně vyhnuli ;), ale jinak to nic moc nepřineslo. V komentářích padají jména jako Radiohead a Nine Inch Nails, download za libovolnou cenu, vyšší bitrate za vyšší cenu, vinyl, limitované edice CD s bonusy a dokonce i obligátní trička, ale nezdá se, že by cokoliv z toho mohlo něco podstatného změnit.

Vypadá to, že v oblasti prodeje hudby se začíná nedostávat originálních nápadů nebo spíš už skutečně žádné řešení neexistuje, takže Geoff Barrow by se měl možná zamyslet nad tím, kolik lidi se místo návrhů nových metod prodeje desek snažilo Portishead (marně?) vylákat na turné. A kdyby měl pochybnosti, tak se může přeptat nejprodávanějšího českého interpreta za rok 2008, který už několik let hlásá nepříliš objevné, ale pravdivé heslo: "Koncert nevypališ!"

Ale po pravdě řečeno tohle všechno tu píšu jenom proto, abych měl záminku zkopírovat sem z té debaty jeden postřeh:

We used to have hundreds of labels covering everyone's taste, now we've got one label - myspace - full of millions of wannabe stars touting their derivative shit. Just look at your comments... (Peter Yates)

Je to vlastně tak hluboká pravda, že se týká i tohohle zápisu, ale tomu se bohužel nedá uniknout... Pardon. =)

Z historie zvukových válek

Když jsem tu nedávno zabředl do úvahy o tom, že "loudness war" je způsobena tím, že producenti se nesnaží o hifi kvalitu, ale místo toho se snaží nadbíhat posluchačům s tím nejhorším vybavením, tak jsem si myslel, že je to poměrně nový trend (tj. přibližně deset let), ale tento týden mě z toho vyvedl jeden starší článek o tom, jak Depeche Mode nahrávali People Are People.

Volný překlad související pasáže:

"Hraní v rádiu pro nás bylo hodně důležité a měli jsme na to takovou malou krabičku jménem Ear Opener (tj. "otvírák uší"), což bylo jako mrňavé domácí rádio," říká Gareth Jones. "Mělo to omeznou šířku pásma a snažilo se to nějak emulovat kompresi, kterou používalo [BBC] Radio One. A protože nahrávací společnost měla tak velký zájem dostat písničku do rádií, tak jsme strávili spoustu času poslechem a mícháním na tomhle dvou nebo třípalcovém repráčku.

Ovšem když 'People Are People' slyším teď, tak si říkám, že toho času bylo asi až příliš, protože to sice znělo naprosto skvěle na malém systému, ale na větším slyším všechny chyby. Však víte: "proboha, tady jsem přece mohl dostat víc basů" nebo "bylo by skvělé, kdyby ten horní konec [tj. vyšší frekvence] byl trochu uhlazenější". Takové očividné věci.

Kdybych byl tehdy zkušenější, tak bych se sice věnoval monitoringu přes Ear Opener, ale taky bych věnoval víc pozornosti velkým monitorům, protože okraje zvuku jsou takové, no, syrové. Přesto měl ten track při hraní z rádia nebo na malé televizi neuvěřitelnou energii. Bylo to, jakoby to rádio mělo explodovat, a proto to byl v celé Evropě obrovský hit, takže celkově jsem na to vlastně hrozně hrdý."

A to se prosím bavíme o singlu, který vyšel v dubnu 1984!

PS: Za link nepřímo děkuju Karlovi. Původně sice linkoval něco jiného (Trickyho), ale na Sound on Sound je podobných článků spousta a obsahují spoustu dalších zajímavostí. Třeba že Tricky dával dohromady Maxinquaye, aniž by uměl na něco hrát nebo používat studiové zařízení, a že si s ničím moc nelámal hlavu. Nebo že Michael Jackson si své písničky skládá, ale nepoužívá noty, takže pozvaným hudebníkům pak ve studiu předzpívává, co mají zahrát. (Vzpomínáte na tu scénu ke konci Amadea, kde nemocný Mozart "diktuje" Salierimu z postele?) Nebo že New Order skládali True Faith až ve studiu a když Bernard Sumner ještě neměl hotový text, tak ho omylem (?) zamkli v bytě bez telefonu a bez jídla, takže večer ho našli vzteklého, hladového, ale s textem. Nebo že The Smiths měli naopak všechno předem nazkoušeno, takže ve studiu navíc přidali jen trochu náhodného vazbení. Nebo že The Cure používali při nahrávání Seventeen Seconds smyčky (doslova) o délce přes 10 metrů, takže je měli ve studiu natáhnuté na tužkách přilepených na stojanech pro mikrofony. A vidíte - nahráli to. To byl nahrávací průmysl ještě plný hrdinského amatérismu. Ačkoliv - změnilo se od té doby něco doopravdy významného?

Absolutní zlo komprese dynamiky

Karlova Zpověď vinylového fetišisty evidentně po všech stránkách zabodovala, protože kromě pozitivních ohlasů přinesla přes fórum MS (konkrétně Pavla Parikrupu) taky link na článek The Death of High Fidelity a audio/videoukázku komprese dynamiky.

Nedozvěděl jsem se tam sice skoro nic nového, ale je to opravdu docela pěkná ukázka. Místy až moc pěkná. Článek a hlavně ta videoukázka totiž pomocí dobře vybraných příkladů vytvářejí dojem, že existuje nějaký dokonalý zvuk nahrávek, který vedení gramofirem pomocí dynamické komprese zlovolně a bezdůvodně (přesněji řečeno jen kvůli dosažení vyšší průměrné hlasitosti) degraduje. Ale jak už to tak bývá, tak skutečnost je trochu složitější a připadá mi, že některé věci v článku trochu zanikly (asi vlivem komprese dynamiky textu =).

Komprese se totiž nezačala používat jen tak pro nic za nic - správně použitá komprese totiž může naopak celkovou kvalitu přehrávaného záznamu zvýšit. Je to ovšem něco za něco a je to poněkud složitější...

Jakýkoliv reprodukční řetězec (gramofon/CD, zesilovač, reproduktory) by měl samozřejmě přehrávat hudbu přesně v té podobě, jak ji hudebníci ve studiu zaznamenali, ale to je prakticky nemožné a naráží to na spoustu technických omezení, se kterými je třeba se nějak poprat. Nejdůležitější je samozřejmě záznamové médium.

Pokud na počátku máme teoreticky ideální záznam neomezeného dynamického rozsahu (od absolutního ticha po zvuk atomového výbuchu poslouchaný v jeho epicentru), tak na každém záznamovém médiu máme k dispozici v podstatě velmi omezenou stupnici, do kterého ten ideální záznam musíme nějak vtěsnat. U CD je to šestnáctibitová digitální stupnice (tedy můžeme používat čísla od -32767 po 32767), u gramofonu je to tenounká (přesné rozměry se mi nechce hledat) dvourozměrná (tedy pokud je to stereo) drážka v gramofonové desce. Matematicky je řešení jednoduché - celá funkce (totiž záznam zvuku) se tranformuje (tedy pravděpodobně zmenší) tak, abychom využili na maximum dynamický rozsah, který máme k dispozici. Na CD tedy bude mít ticho logicky hodnotu 0, zatímco nejhlasitější místo původního ideálního záznamu (výbuch bomby nebo v hudbě spíše místa, kde jsou údery bubnů nebo činelů) hodnotu 32767 a všechno ostatní budou hodnoty mezi tím. To všechno by pak měl zesilovač zesílit a reproduktory reprodukovat v hlasitosti, jakou se jako jako posluchači zvolíme.

Tedy tak by to bylo v ideálním světě reálných čísel, jenomže žádná z těch záznamových stupnic není nekonečně jemná. U digitálního záznamu na CD nemáme k dispozici reálná čísla, ale jen celá a u gramofonu je přesnost dána tím, na jak malé výchylky drážky je ještě schopná jehla a přenoska reagovat. U jakéhokoliv reálného záznamu tedy vždy v nějaké formě dochází ke ztrátě kvality.

Každé zaokrouhlední při převodu záznamu se projevuje jako malá náhodná odchylka od ideálního zvuku. Pokud je taková odchylka ojedinělá, lidské ucho to vnímá jako lupnutí, pokud je takových náhodných odchylek v záznamu hodně za sebou, ucho to vnímá jako šum. A jak už jsme si řekli, tak při jakémkoliv převodu záznamu vždy k nějakým drobným odchylkám dochází a tím pádem se do záznamu vždy nějaký šum dostane. A tím to nekončí, protože k dalším převodům signálu dochází během reprodukce. Skutečný DA převodník v CD nemůže být nikdy úplně přesný, stejně tak jehla gramofonu nekopíruje drážku naprosto přesně (nemluvě o mp3 kompresi dat, kde je zkreslení ještě výraznější!), takže se do záznamu přimíchá další šum. A teprve tento zkreslený zvuk se i s už přidaným šumem zesiluje (samozřejmě za cenu přidání ještě dalšího, ale většinou méně podstatného šumu) na požadovanou hlasitost - zesiluje se tedy i nežádoucí šum.

My ale naštěstí můžeme ovlivnit, kde a jak velká ztráta kvality ve výsledku bude.

Množství šumu při ukládání a zpětném čtení záznamu zvuku je totiž z principu konstantní a nezávisí na zaznamenáváném zvuku. Čím lépe tedy využijeme možný dynamický rozsah záznamového média (tj. zjednodušeně čím hlasitější záznam bude), tím menší v něm po požadovaném zesílení bude podíl šumu a tím přesněji budou slyšet i slabé zvuky.

K tomu je ovšem bohužel třeba nějak se vypořádat se "špičkami", které překračují hlasitost záznamu ve svém okolí a po dalším zesílení by se nám do naší záznamové stupnice už nevešly. Buď je můžeme oříznout (tj. nahradit maximální hodnotou, kterou na stupnici máme, a tvářit se jakoby nic - fuj!) nebo je a jejich okolí při zesilování vynechat - což je v podstatě princip komprese dynamiky. Celý záznam se tím v průměru zesílí, ale nejhlasitější místa jsou pak všechna "stejně hlasitá".

Komprese dynamiky je tedy vždycky kompromis - po jejím použití je při přehrávání slyšet méně šumu a více tichých pasáží, ale hlasité pasáže znějí všechny stejně a v nich se tišší zvuky (přesněji řečeno spíše tišší frekvence) naopak ztrácejí, protože tam nebyly zesíleny na stejnou úroveň, jako ve zbytku záznamu. Záleží tedy na tom, o jaký záznam se jedná, kolik a jakých (tedy jak širokých) je v něm špiček, jak velkou hodnotu komprese použijete a neposlední řadě i to, jaké přehrávací vybavení používáte, což je v podstatě pointa toho anglického článku.


Srovnání šumu u zesíleného záznamu bez komprese (4) a záznamu s kompresí bez zesílení (6)

Vhodně použitá komprese totiž vlastně trochu zvyšuje průměrnou kvalitu přehrávání na méně kvalitních zařízeních, ale tím snižuje kvalitu u hi-fi přehrávačů, kde by hladina šumu byla i bez komprese tak nízká, že by nestálo za pozornost se jí vůbec zabývat.

"Loudness war", kdy se postupně rok od roku zvyšuje komprese nových nahrávek, aby na stejném (nekvalitním) zařízení zněly co nejhlasitěji, tedy skutečně zuří, ale právě proto, že většině posluchačů spíše pomáhá a přináší jim (v mezích jejich vybavení) kvalitnější poslech, se asi nedá čekat, že by se měl vývoj posledních let obrátit.

A mimochodem ta válka zuří i u nás! Co přesně mi vlastně chybělo na posledních deskách Tata bojs?


Vývoj hlasitosti na deskách Tata bojs. RMS (root mean square = kvadratický průměr) charaterizuje průměrnou hlasitost nahrávky.

Jedinou šancí pro audiofily asi bude, že se pro ně začnou některé desky vydávat ve speciálních verzích bez nebo jen s minimálně nutnou kompresí dynamiky. Už si živě představuju, jak se vedle nápisů "Kopírování zabíjí hudbu" objeví i nápis "Compression Free". =) Možná, že zatím se to firmám nevyplatí, protože neexistuje dost audiofilů, kteří by si za to chtěli připlatit, ale pokud podíl mp3 pirátství dále poroste a tím pádem bude prodej komprimovaných nahrávek na CD dále klesat, tak se firmy ještě rády obrátí k audiofilům a těch nápisů se dočkáme... Nebo už se to na SACD píše? =)

(Původně jsem chtěl přihodit ještě ukázky, jak se projevuje digitalizace a úpravy dynamiky u zpracování obrazu, kde se řeší v principu velice podobné problémy, ale všeho s mírou... =)

Býti textařem

Poslední dobou se mi nedaří sem psát tak často, jak bych chtěl, tak to zkusím nadehnat kopírování textů odjinud. =)

Když jsem přemýšlel o Mardošových textařských rezervách, tak jsem si vzpomněl na jeden starý rozhovor, kde byly snad všechny moje připomínky zmíněné, tak proč bych to vlastně psal, když už to někdo napsal za mně?

... podle mýho názoru by to spravil šestitýdenní kurs, kde bych sdělil některé zásady textařskýho řemesla. Studenti by se uvarovali chyb, který jsem dělal sám a se kterýma jsem si musel sám časem poradit. (...)

Vyprávím těm žákům, že to, co je můžu naučit, je řemeslo. Samozřejmě je tady takovej malinkej zádrhel, že někteří z těch textařů, kteří se vrhají do nejmodernějších směrů, o to řemeslo nestojej jaksi programově. Já nevím jestli mají pocit, že je zdržuje, nebo jestli to je do jistý míry pohodlnost nebo vzpoura... Písnička, která má být po profesionální stránce dokonalá dá práci třeba tři dny. Kdežto když někomu nezáleží na kvalitních rýmech, na správným rytmu a správnejch přízvucích, tak to sfoukne, když je nadanej a má co říct a má nápady, za dvě hodiny. Nebo někdy za hodinu, poněvadž se nezdržuje tím, že by vážil každou slabiku, poslouchal rytmus věty, znova se vracel, znova poslouchal a pozměňoval, až to je ono. Prostě taková ta mravenčí práce odpadá u lidí, kteří chtějí vykřikovat závažný a burcující myšlenky a nezdržují se řemeslem.

Řemeslo je dnes trošičku považovaný za nemoderní. Na rozdíl třeba i od poměrně pokleslých textů ze swingový éry, který byly řemeslně velice dobrý. A nejsou tam chyby. Na texty, proti kterejm já jsem svýho času šel, poněvadž se mi zdály banální, se dneska dívám s určitou úctou a respektem, jak byly poctivě udělaný Poctivost tý udělanosti mi byla dřív samozřejmou, to jsem nepovažoval za žádnou hodnotu. To prostě muselo být. Vadilo mně jenom, že myšlenkově je to plytký. Anebo že tam nejsou nápady, humor, není tam poezie.

Ale dneska, když vidím, jak ta mladší generace má často velice hezký nápady, ale prezentuje je odbytou formou, tak je mi to líto. Ale ty, který uznají oprávněnost mých námitek a mých představ, ty se snažím přeškolit na svou víru, že kvalitní písnička musí mít i kvalitní řemeslnej základ. A ten hlavně učím.

Poněvadž učit někoho, jak být básníkem, to nejde. I když zase poetika některých současných mladých tvůrců je někdy velice hezká a jemná a citlivá, ale pro písničku bych řek málo výrazná. Jako že nemůže tolik zaujmout, poněvadž písnička proti poezii má daleko menší šance pro zaujetí posluchače, poněvadž tu poezii psanou si může člověk dát dvakrát, třikrát nebo pomalu si to číst a přemejšlet si, kdežto písnička prolítne a buď chytne, nebo nechytne. Musí tam být větší koncentrace a výraznější nápad. Takovej generální, to čemu se říká třeba slogan písničky. Na to se dneska dost zapomíná.

Slogan u písničky je třeba Včera neděle byla nebo Naraž si bouřku ještě více do čela. Výraznej verš, kterej lidi chytne, kterej se potom dá různě doplňovat, obměňovat, na kterej se dá navazovat. Je dobrý dokonce, když se několikrát opakuje a stává se refrénem a zní v uších. Většinou při prvním poslechu se lidi zapamatujou jen ten slogan. Teprve když se jim slogan líbí, tak se píděj po písničce dál.. Mnohdy by mladí textaři psali krásný básničky, ale není tam to, co z nich dělá písničku, a to je právě ten výraznej jeden nápad, ta “bouřka do čela“. Většina lidí, když si tenkrát chodila kupovat desky, tak říkala Máte bouřku? To slovo tehdy nebylo v písničkách frekventovaný. Nebylo běžný a lidi chytlo. Stejně je chytlo klokočí, po babičce klokočí byl myslím velice dobrej slogan. To utkví. Takže jsem vštěpoval těm studentům, aby to nebyla jenom hezká básnička, aby tam byl taky nějakej výraznej moment.

Psaní textů, má-li bejt řemeslně dokonalý, se podobá luštění křížovky. Člověk má noty a musí pod dlouhou notu dát dlouhou slabiku, když je tam půlová, tak tam musí být třeba a s čárkou, a když jsou tam osminky, tak zase tam nesmějí být některý hlásky vedle sebe, poněvadž se nedají v tý rychlosti vyzpívat. Člověk si musí pořád ten text přezpívávat, stokrát, pětsetkrát a hledat, kde je nějakej zádrhel. Musí být na přízvučnou dobu v melodii, přízvuk i ve slově i ve větě. Tyhlety věci, to taky dělá potíže, v tom se dělá moc chyb.

Když jsem třeba psal pro Karla Gotta, tak ten řekl, jak mám to c, tak tam nesmí být ani í ani é, tam musí být jen á, poněvadž jinou hlásku tam nezazpívám. Ale tadyhle už může bejt í - zkrátka pod jednotlivý noty mi napíše, jaký h1ásky tam můžou být. Já mu to musím splnit. A ta písnička musí mít smysl, musí být o něčem, musí mít rýmy, správné přízvuky, délky, rozložení hlásek a ještě tam musej být někde í a někde é. Taková práce se k změní najednou ve velice těžkou šarádu.

(Povídání - rozhovor s Karlem Hvížďalou, 1991)

We don't care about the old folks

V souvislosti s komentáři u minulého zápisu (a nemyslím tím spam, který se marně snažím mazat) o mladých českých textařích jsem si vzpomněl na jednu drobnost, na kterou jsem narazil na webu nohavica.cz. (Ten patří jednomu pánovi, o kterém se několik posledních měsíců zuřivě diskutuje, jestli byl přisluhovačem nebo obětí totalitního režimu, ale to tady opravdu pitvat nechci.)

Ta drobnost jsou výsledky ankety o nejpopulárnějšího folkového zpěváka (a -čku) roku 1983 a zajímavé na ní je to, že kdyby mi ten seznam někdo ukázal a tvrdil, že to jsou výsledky z loňska, tak bych byl (skoro) ochoten mu to věřit. Přibližně patnáct lidí z tehdejší první dvacítky dodnes pilně hraje a věřím tomu, že by se v podobné anketě mohli pořád klidně umístit. Rozdíl je v tom, že tehdy jim bylo v průměru něco málo nad třicet, zatímco teď je jim téměř šedesát nebo umřeli.

To mě přivedlo k přemýšlení, kdo jsou současní mladí folkaři "na jejich místo". Nepochybně Radůza, sestry Steinovy (ale to už je trochu alternativa), Xavier Baumaxa (???), Pavla Milcová, Martina Trchová, Žofie Kabelková (stačilo by to ještě na první třicítku?) a ...?

Sice nejsem žádný folkový znalec, ale zdá se mi, že folk mladé nějak netáhne nebo co... Mýtický rok 2000 už sice přežil, ale kdybych pracoval ve vedení Českomoravského folkového svazu, tak bych si dělal vážné starosti, jestli jsme nezanedbali práci s mládeží... =)

Jiné hry

Počítačovým hrám jsem se za posledních pár let docela vzdálil, ale přesto mi zůstal pocit, že té oblasti ještě rozumím, takže když jsem narazil na hlubokomyslnou debatu k tématu, tak jsem se k tomu prostě musel vyjádřit! =) Bohužel se mi to při psaní nějak rozrostlo, tak ho radši hodím sem.

Jakkoliv je mi myšlenka "jiných her" sympatická, tak myslím, že tu analogii s filmem nebo jiným uměním není možné použít. Celý smysl her je (byl?) úplně jiný než umění. Umění opravdu "nastavuje to zrcadlo" a v podstatě vždycky popisuje existující skutečnost nebo se k ní aspoň nepřímo vyjadřuje (i u těch nejfantastičtějších filmů) - v centru je prostě příběh.

Jenomže nejbližšími příbuznými počítačových her nejsou filmy a knížky (i když by to tak v posledních letech mohlo vypadat), ale stolní hry a sporty. Tam žádné příběhy nejsou třeba, příběhem je samotná hra nebo zápas. (U Člověče nezlob se ani u Pac Mana při hře neřeším, jaký má vztah k současnosti a jestli by se k tomu hodil Lou Reed. Vlastně mi vždycky připadalo, že příběh je ve hrách zhruba stejně zbytečný jako v pornofilmech. =) Všechno ostatní je jenom obal, který se samotnou hrou vlastně nemá moc společného, ale je pravda, že jak se technologie zlepšují, tak ten obal získává převahu nad vlastním obsahem. Lidi totiž vlastně nestojí o nic nového, chtějí znovu dostávat to, co už znají, jen s jinou příchutí, a tak se většina současných her snaží kopírovat "realitu" - přesněji řečeno kopírují filmy. Jenomže celá herní kultura je na escapismu postavená, takže to samozřejmě nemůže být úplná realita - kdo by chtěl hrát přesně to samé, co zažívá ve skutečnosti? (Vzpomíná si někdo na pravěké hry z osmibitů jako Tapper, Paper Boy nebo ThrashMan? A to byly tyhle naivní pokusy o simulaci povolaní od reality vlastně dost daleko. =)

Druhá věc je, že hry se stávají jedním z nejdražších oborů zábavního průmyslu. V osmdesátých letech dokázal úspěšnou hru vytvořit jeden člověk za pár měsíců, zatímco teď trvá vývoj áčkového titulu velkému týmu několik let - tak dlouho se nepřipravují ani ty nejdražší filmy! (Tedy pokud to zrovna není nějaká kultovní trilogie. =)

Pokud se opravdu vytvoří nějaká pořádná herní indie scéna, tak na ni budou muset být uplatněny úplně jiné nároky, než na nezávislé filmy.

U filmu jsou nejdražší lidé, kulisy a speciální efekty, takže indie filmy bývají naopak komorní, kladou důraz na scénář a odehrávají se v současnosti, protože to je nejlevnější. Je to vlastně návrat ke kořenům, kdy stačilo někam postavit kameru a nahrát to, co se před ní dělo.

U současných počítačových her zabírá hodně času naprogramování 3D enginu, a pak vytvoření herního světa (architektura, grafika). Analogicky nám z toho vyplyne, že indie scéna bude muset právě ty nejnáročnější věci omezit - takže minimum grafiky (vyrobit kopii současného světa je vlastně stejně náročné, jako vyrobit kopii vymyšleného světa plného elfek v koženém spodním prádle), jednoduchý engine a důraz na zajímavý herní princip a hratelnost. Čili návrat ke kořenům. Jenomže kořeny her jsou úplně jinde než kořeny filmů. Není to "Příjezd vlaku" nebo "Švábovo dostaveníčko ve mlýnici" (ať dám prostor taky českému filmu =), ale ten zmiňovaný Pac Man, Arkanoid nebo Tetris - čili věci, které mají k realitě a Lou Reedovi zatraceně daleko.

Stručně řečeno: Ona se ta počítačová indie scéna už vytvořila, ale vypadá jinak, než si ji vymaloval Lukáš Grygar. S tím se ovšem nedá nic dělat - prostě je to jiné médium a žádná analogie není dokonalá. Filmový manifest Dogma taky vypadá úplně jinak než herní manifest Dogma 2001. Ovšem jak do toho dostanete toho Lou Reeda, to ví jen Bůh! =)