Zaslechnuto z kolemjedoucího rychlíku

Nedávno jsem si uvědomil, že tu mám velké hudební resty, takže bych je rád alespoň trochu dohnal...

Lykke Li - Wounded Rhymes (2011/03)

Trochu mě překvapují zatím převážně nadšené recenze. Ne že by ta deska byla špatná, ale vytratila se z ní intimita Youth Novels, což je v mých očích a uších mílovníka kníkajících zpěvaček trestuhodná chyba.

Tahle deska je rocková, hlasitá, se spoustou dozvuků a reverbů, což mě obvlášť otravuje u zpěvu. Když se chcete stát rockovou zpěvačkou nebo aspoň Petrou Janů a máte hlas jako Suzanne Vega, tak si musíte ve studiu trochu pomoct a tady je těch zdvojení a reverbů na mě nějak moc.

Lykke a spol. se povedlo vyrobit stylovou skandinávskou verzi typického amerického zvuku šedesátých (nebo tak nějak) let, což bych u někoho jiného asi ocenil, ale od Lykke to beru jako zradu nebo přinejmenším ztrátu. Na druhou stranu se třeba Rich Kids Blues v uších pořád nemůžu zbavit, takže přes moji osobní averzi a předsudky ta deska evidentně má jisté klady... =)

Lowb - Leap and the Net will Appear (2011/02)

Na sólovou desku Andyho Barlowa asi dost fanoušků Lamb po faktickém rozpadu skupiny v roce 2004 čekalo, ale čekání se protahovalo tak dlouho, že se obávám, že letos už ji nečekal skoro nikdo - zvlášť, když Lamb loni obnovil koncertní činnost a momentálně v mezerách mezi cestováním po festivalech společně dokončují pátou desku (pod extrémně rafinovaným pracovním názvem "5", plánované datum vydání 5.5. =).

Na první poslech překvapí, že album není ani zdaleka tak drsné, jak by se dalo čekat podle tradovaného rozdělení rolí v Lamb (Lou nežný folk, Andy brutální elektronika) - spíše naopak. Bez Lou nahrál Andy svou nejpoklidnější desku - že by chlapec stárnul? A vzhledem k tomu, že se na desce objevují i nějaké ty něžné hlasy, tak se mu od zvuku Lamb zřejmě už moc utíkat nechce.

Co naopak očekávání odpovídá, je produkce a precizní přístup, ale to je po pěti letech nahrávání téměř povinnost. Trochu mě mrzí jen to, že se Andy nezkusil trochu svézt na některém módním trendu, abychom se i my, povrchní trendaři ;), měli čeho chytit, protože mám dojem, že ta deska není přesně časově zařaditelná, ale vzhledem k tomu, že hlavní elektronické "objevy" letošního roku sázají spíše na minimální aranžmá, tak působí Andyho promyšlené skládačky akustických i elektronických nástrojů nějak nepatřičně.

Radiohead - The King of Limbs (2011/02)

Z té desky jsem zatím neslyšel ani notu, protože už se mi ani moc nechce Radiohead analyzovat, ale stejně mám takový dojem, že bych o ní po všech těch odborných názorech napsaných jinde mohl napsat delší zasvěcený text a pokud by byl správně kritický s použitím zkratky R.E.M., tak by to i prošlo. ;)

Jamie Woon - Mirrorwriting (2011/04)

Jak jsem se už kdesi dočetl, tak na tohle album čeká spousta lidí, kterým se zalíbil James Blake. Nejsem si jistý, jestli to je způsobeno vazbami na Buriala nebo spíš zařazením obou do "legendárního" seznamu Sound of 2011, ale každopádně to moc nechápu, protože Jamie má k Blakovi zhruba stejně daleko jako k Justinu Timberlakovi (dobře, trochu přeháním =) - což ale nemusí být na škodu, protože Blakovo eponymní album mi (s výjimkou Limit to your Love) připadá příliš "artové", takže tady by trochu komerční vstřícnosti navíc vůči posluchačům nemuselo škodit.

Stopové množství dubstepu, které se sem nakonec vloudilo, se nakonec omezilo v podstatě jen na zabasovaný zvuk téměř bez výšek, ve kterém se většina nástrojů ztrácí a ven lezou jen činely, luskání psty a ten procítěný a pečlivě zprodukovaný zpěv.

U singlů mě sice trochu odradily texty (představte si, že Night Air je skutečně o tom, že Jamie má rád noční vzduch, zatímco Lady Luck o tom, že nemá štěstí a chtěl by ho mít - úplná Píseň o rose ;), ale u zbytku desky jsem naštěstí další podrobnosti (zatím) nezachytil, takže z Gravity si navzdory názvu odnáším samé povznášející pocity. =)

The Kills - Blood Pressures (2011/04)

Tak jako dobrý, protože to zní jako staří dobří The Kills (bustrované kytary, ale přitom úsporná a chytlavá aranžmá, plný zpěv Alison Mosshart i přizvukování Jamieho Hince), ale pořád mi to zní hodně podobně jako staří dobří The Kills. ;) Jinak řečeno mám dojem, že si tahle dvojka vybudovala tak osobitý styl, že už se ho nezbaví, ale ještě pořád se to dá snést... Jo a už jsem se zmínil o R.E.M...? ;)

Noviny jsou živý organismus

Tak podle Lidovek prý Simpsonovi cenzurují televize. Víceméně...

16:10 - "i" a zbytečná čárka v nadpisu, "[stanice] učinili"


16:14 - korektor zasahuje a maže čárku


16:15 - učinily


16:16 - zkrácen perex


16:30 - nadpis stále beze změn

Sledovat profesionály při práci může být zajímavé, ale dál jsem to nevydržel...

Sun Wu-Neil

Na první pohled bylo klíčové slovo téhle zprávy "Gaiman":
Neil Gaiman Embarks On A 'Journey To The West'

Takže to máme opičího krále Sun Wu-Kunga, scénář Neila Gaimana, režii Guillerma del Tora, technický dohled Jamese Camerona, rozpočet 3x $100M - a samozřejmě čínského producenta.

To pak člověka začnou napadat i další věci - například že tohle je možná první vlaštovka nějakého nového trendu, velmi zřetelný signál ústupu Hollywoodu i USA z tradičních pozic posledního století a naopak hospodářského i kulturního nástupu Číny. Na druhou stranu je pořád docela dobře možné, že celý tenhle filmový projekt skončí do ztracena nebo dokonce fiaskem, takže s nějakými závěry ještě chvíli počkám, ale zůstávám ve střehu. =)