2008-02-10

Z historie zvukových válek

Když jsem tu nedávno zabředl do úvahy o tom, že "loudness war" je způsobena tím, že producenti se nesnaží o hifi kvalitu, ale místo toho se snaží nadbíhat posluchačům s tím nejhorším vybavením, tak jsem si myslel, že je to poměrně nový trend (tj. přibližně deset let), ale tento týden mě z toho vyvedl jeden starší článek o tom, jak Depeche Mode nahrávali People Are People.

Volný překlad související pasáže:

"Hraní v rádiu pro nás bylo hodně důležité a měli jsme na to takovou malou krabičku jménem Ear Opener (tj. "otvírák uší"), což bylo jako mrňavé domácí rádio," říká Gareth Jones. "Mělo to omeznou šířku pásma a snažilo se to nějak emulovat kompresi, kterou používalo [BBC] Radio One. A protože nahrávací společnost měla tak velký zájem dostat písničku do rádií, tak jsme strávili spoustu času poslechem a mícháním na tomhle dvou nebo třípalcovém repráčku.

Ovšem když 'People Are People' slyším teď, tak si říkám, že toho času bylo asi až příliš, protože to sice znělo naprosto skvěle na malém systému, ale na větším slyším všechny chyby. Však víte: "proboha, tady jsem přece mohl dostat víc basů" nebo "bylo by skvělé, kdyby ten horní konec [tj. vyšší frekvence] byl trochu uhlazenější". Takové očividné věci.

Kdybych byl tehdy zkušenější, tak bych se sice věnoval monitoringu přes Ear Opener, ale taky bych věnoval víc pozornosti velkým monitorům, protože okraje zvuku jsou takové, no, syrové. Přesto měl ten track při hraní z rádia nebo na malé televizi neuvěřitelnou energii. Bylo to, jakoby to rádio mělo explodovat, a proto to byl v celé Evropě obrovský hit, takže celkově jsem na to vlastně hrozně hrdý."


A to se prosím bavíme o singlu, který vyšel v dubnu 1984!

PS: Za link nepřímo děkuju Karlovi. Původně sice linkoval něco jiného (Trickyho), ale na Sound on Sound je podobných článků spousta a obsahují spoustu dalších zajímavostí. Třeba že Tricky dával dohromady Maxinquaye, aniž by uměl na něco hrát nebo používat studiové zařízení, a že si s ničím moc nelámal hlavu. Nebo že Michael Jackson si své písničky skládá, ale nepoužívá noty, takže pozvaným hudebníkům pak ve studiu předzpívává, co mají zahrát. (Vzpomínáte na tu scénu ke konci Amadea, kde nemocný Mozart "diktuje" Salierimu z postele?) Nebo že New Order skládali True Faith až ve studiu a když Bernard Sumner ještě neměl hotový text, tak ho omylem (?) zamkli v bytě bez telefonu a bez jídla, takže večer ho našli vzteklého, hladového, ale s textem. Nebo že The Smiths měli naopak všechno předem nazkoušeno, takže ve studiu navíc přidali jen trochu náhodného vazbení. Nebo že The Cure používali při nahrávání Seventeen Seconds smyčky (doslova) o délce přes 10 metrů, takže je měli ve studiu natáhnuté na tužkách přilepených na stojanech pro mikrofony. A vidíte - nahráli to. To byl nahrávací průmysl ještě plný hrdinského amatérismu. Ačkoliv - změnilo se od té doby něco doopravdy významného?

4 komentáře:

Mr. Hide řekl(a)...

Odpověď na poslední otázku bude: Právě, že ne.Kromě jazzu a vážné hudby, kde je vyšší penetrace hi-fi systémů, se veškerá hudba míchá s důrazem na low-end od prvopočátku popu. Protože pop se dělá pro lidi a ne pro úchyláky s čističkama proudu, abych to tak nějak vyhrotil. Phil Spector dělal "zvukové stěny", ale dělal je tak, aby tak působili v radiopřímači 60. let. Ta jeho nahrávka se nijak zvlášť nezhoršila věkem, jen na dnešních systémech zní archaicky, protože ji porovnáváme s nahrávkou nahranou a smíchanou pro náš systém. Jesus & Mary Chain, My Bloody Valentine nebo EOST jsem poslouchal v roce 1990 z Rádia Stalin/Ultra/1 na jezevčíkovi AIWA, což byl tehdy takovej lepší standard a znělo to jako válka hlukem. Dneska tak zní třeba některý metalový kapely - na mnohem větších bednách a často se subwooferem. Ty by ovšem na mym tehdejšim radiomagnetofonu zněly, jako když prděj mouchy...

A jedna z nahrávání? Johnny Marr zapojil 10 Fender Twin aparátů do dvou paralelních sérií vlevo a vpravo, sesynchronizoval jejich tremola. Uprostřed byly mikrofony. Do řetězce zapojil kytaru, na jejíž struny pouštěl z malé výšky čepel nože. Tak vznikl ten tvuk, co je v How Soon Is Now.

A dík za skoro už systematický věnování se zajímavýmu tématu!

Vít Čondák řekl(a)...

No podstatě můžu jenom souhlasit. =)

Každá forma umění je svázaná s nějakým médiem a to když se změní, tak už to není ono. (Co takhle černobílé širokoúhlé filmy v klasické barevné televizi? =) A to i v případě, že se médium technicky zlepší. Když ty staré přehrávače hrály jenom středy, tak byl člověk zvyklý si zbytek domýšlet, protože takhle hrálo všechno, ale teď tam na pořádných bednách ty okrajové frekvence chybí, protože by tam být mohly. A to se i u takových věcí mění móda.

Jinak ke Spectorovi jsem si vzpomněl na poznámku z nějakého hudebního dokumentu, že prý se dost bál sterea, že když se ten jeho mix rozhodí do dvou kanálů, že už to nebude mít ten dopad.

Že byl pop vždycky spíš lo-fi kvůli svému publiku je taky určitě pravda, ale právě proto je docela sranda, že zvukaři předstírají, že to není pravda a patlají se v okrajových frekvencích a zvyšují frekvenci vzorkování a počet bitů. Že je to kvůli těm několika fajnšmekrů baví... =)

Historka s Marrem je pěkná a asi trochu postihuje tu hlavní změnu - dneska by něco takového asi i on řešil spíš nějakým pluginem, protože kdo by se s tolika bednama tahal.

(A systematické věnování to úplně není, spíš se mi to takhle sešlo náhodou.)

Mr. Hide řekl(a)...

souhlasim se všim.

jen poznámku ještě k tomu marrovi: já bych se s těma bednama tahal. klidně. ostatně se furt s něčim někam tahám. je to "jen" finančně, fyzicky a časově náročný natáčet a hrát old-schoolově. ale některý malíři taky pořád upřednostňujou drahý plátna a barvy a smrad z terpentýnu před photoshopem :-)

Vít Čondák řekl(a)...

Jasně, old-school má vždycky něco do sebe. =) A u toho malířství to má asi i větší výdrž. Sice malba časem trochu tmavne, ale 500 let ten olej na plátně vcelku v klidu vydrží.